Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Mníšek)

Když se Matěj Šimon zvedl z kolen, bylo mu, jako by mu někdo vytrhl z hrudi vzdech.

Vzduch v kostele voněl po vosku a vlhkém dřevu, ale také po něčem jiném — jako by se sem před chvílí přinesla svíčka, která ještě nevyhořela. Matěj si otřel pot z čela a zvedl hlavu. Nad hlavou ho pozoroval svatý Mikuláš, jeho tvář v obraze se zdála ještě tmavší než stíny na stěnách. *Proč jsem tu?* pomyslel si. Nepro modlitbu. Nepro pokání. Ale protože tu byl jediný, kdo ho neznal.

Přišel sem jako zvykl — když ho v Mníšku začaly pronásledovat hlasy, když mu lidé v hospodě vyhýbali pohledem a děti se rozběhly, jakmile ho uviděly. Řekli, že je to proklatý, že ho Bůh opustil. Ale Matěj věděl, že to není pravda. On sám se od Boha odvrátil — před pěti lety, když podepsal tu smlouvu. Tehdy mu šerif přinesl pero, inkoust a list papíru, na kterém už stály jména. Jeho jméno bylo poslední. A když podepsal, bylo mu, jako by mu někdo vrazil nož do žaludku.

Teď stál u bočního oltáře Panny Marie, kde ho nikdo neviděl, a držel v rukou kousek starého hrobu. Vytrhl ho z půdy za farou, když tam kopali nový hrob pro děcko, které zemřelo na neštovice. Na kostce bylo vyryto jen jméno: *Jana*. Byl to hrob jeho sestry. Ta, kterou nikdy nepoznal, protože ho matka poslala pryč, když mu bylo deset. *„Ať se ti nepodaří, co jsi udělal jemu,“* řekla mu v tu noc, když ho chytili. *„Ale Bůh ti to zaplatí.“*

Matěj kostku přitiskl k tváři. Byla studená, jako by ji někdo teprve včera vykopal. A pak uslyšel šepot.

Ne ze stěn. Ne z větru. Ale z místa, kde stál. Jako by mu někdo šeptal přímo do ucha: *„Ty jsi tu poslední.“*

Zamrznul. V kostele bylo ticho, jen vzdálené šustění vikýře a kropení vody z kalicha, který někdo zapomněl na oltáři. *„Kdo to říká?“* zašeptal, ale věděl, že odpověď už zná.

Otočil se. Za ním stál muž v černém plášti, tvář zakrytá kapucí. *„Ty jsi tu poslední, kdo ještě může říct pravdu.“*

Matěj se pokusil křičet, ale hrdlo mu vyschlo. *„Kdo jste?“*

Muž se posunul blíž. *„Jsem ten, kdo čekal.“* Jeho hlas nebyl hlasem. Byl jako echo, které se rozléhá v prázdnotě.

A pak Matěj uviděl — na stěně za ním, tam, kde nikdy předtím nic nebylo, se objevila nápis: *„Pomsta je mým jménem.“*

Věděl, že by měl utéct. Ale nohy ho nesly. Muž v černém se rozloučil: *„Za týden budeš mít volbu. Buď odejdeš z Mníška navždy, nebo zůstaneme oba.“*

Když se Matěj probral, ležel na chladných kamenech před kostelem. V ruce držel tu kostku — ale nápis na ní už nebyl jen *Jana*. Teď tam stálo: *„Matěj Šimon. 1740.“*

Věděl, že by měl spálit ten hrob. Ale něco ho drželo. Něco, co mu šeptalo, že ještě není pozdě.

A tak se Matěj zvedl, zakryl si tvář rukávem a šel pryč. Ale když byl už u silnice, zastavil se. Otočil se zpět. Kostel tam stál, jako vždy — s vysokou věží, která se zvedala do mlhy, jako by chtěla někam dosáhnout. A v okně presbytáře se zdálo, že někdo mává.

Matěj se nevrátil. Ale každý rok, když přijede do Mníška, zastaví se u kostela. A když se modlí, nepro odpuštění. Ale proto, aby se zeptal: *„Kdo jsi ty? A proč mě necháš jít?“*

A někdy, když je kostel prázdný, uslyší šepot: *„Jen počkej.“*