Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Týniště nad Orlicí)

Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin Čermák zjistil, že jeho život se rozpadá pod nohama jako země během prudké bouře. Hlasité štěstí jeho manželky Anna a jejich dětí vzdalovalo jeho srdce hlubším smutkem, když už od několika měsíců trpěl případným opilstvím. Hlasitého tance šlechetné rodiny bylo mu zcela cizí; jeho srdce se nacházelo v bezodvratném zoufalství.

Martinova noha náhle ustoupila, když se přiblížil ke starému kostelu svatého Mikuláše. Věže postavené v roce 1692 se pnuly do temného jesenního nebe s podivnou tvrdostí a mrazivým vzduchem zahaloval každý kamenitý reliéf, jako by je ochránil před světlem. Křikovité stany v okolních ulicích se tichly; náhle je obklopilo mlčení.

Když zavřel dveře za sebou a kroky znítily jako hluboký pokár, Martin se zastavil uprostřed prostorné lože kostela. Zde vytvořila světlo záhadný oblouk skrze prázdné okna na chladné dlažbě. Byla to ta samá hora na západě, když kdysi přicházeli do Týniště nad Orlicí s hlukem a vůní ohňů; ale dnes bylo tu jen mlčení.

Kostel byl plný výzv pochutnejících zvonových zvuků, i když zvonice mlčela. Na místě, kde se kdysi modlitby tiskly do každého dřevěného rohu, nyní bylo jen výzdobné střechy a výrazná fasáda. Martin si uvědomil, že je sám, i když se mu zdálo, že hlas jeho dětství rezonuje po každém kameni.

Své oči skloniv ke zemi našel stopy staré modlitby. Před ním vznikl obraz—svatý Mikuláš se sestupoval k dětem. Jeho ruce byly plné darů, stejně jako světlo kolem jeho postavy osvěcovalo kostel a jistotu pro nevinné duše. Martin cítil vlnu tepla šplhati dolů k sobě, jakoby ho držela neslyšitelná ruka starodávného přítele.

V zástěrce dřevěných lavic se mu objevil obraz jeho manželky. Jak si vzpomínal na jejich první pohled—mocný a osvícený, který ho zachránil před rozpadem sám u sebe.

„Co děláš zde?” ozval se náhle hlas. Martin sklonil hlavu a podíval se na pana A. Jílkovi, českého kněze známého pro svou oddanost a pokorný život.

„Nechci nic dělat,” odpověděl Martin s tísňivým pocitem. „Chci jen být v bezpečí.“

„Když hledáš zdroj svého soucitu,“ řekl kněz tiše, ale pevně, „objevíš cestu k pokání a novému životu.“ Jeho slova se vlila do kostelního prostoru jako modlitební odpověď.

Martin zůstal stát tam, s hlavou sklopenou přes svou tvář. Vše kolem něj začalo osvítit jasnými barvami, jako by všechny tajemné částice kostela chtěly sdílet své zázraky s ním.

Poté, co odešel ven na křídle kostelního dvora, začala se dávná hůlka jeho života otáčet. Záhadné slova kněze přepluly ve větru jako sliby a podněty, které ho obklopily tajemstvím.

V Týništi nad Orlicí je lidé i dodnes často hlídají tuto starobylou stavbu. A kdo ví, zda si někteří netroufají vrátit se znovu? Nejspíše tam vystihují svůj vlastní zázrak nebo hledají odpověď na otázku—bylo to opravdu jen náhoda, co s nimi kdysi přišlo k poznání u stěn starého kostela.