Příběh: kostel svatého Mikuláše v Březové

Když Matěj Kovář zavřel dveře kostela, uvědomil si, že mu z rukou spadla svíčka. Plamen se rozlil po kamenné podlaze, žlutý jazyk se vinul mezi praskliny, jako by chtěl něco ukázat. Vůně vosku se smísila s prachem a něčím starším, co se nedalo pojmenovat.

Dveře se za ním zavřely s takovým hlukem, jako by je někdo zatlačil zevnitř. Matěj zůstal stát v chladu, který se valil z kněžiště jako voda z prasklé nádoby. Na hlavním oltáři hořela jen jedna svíčka – ta uprostřed, mezi ostatky svaté Christiny, jejíž kosti ležely v stříbrné schránce jako kosti někoho, kdo se nedokázal probudit. Matěj si otřel pot z čela a pohlédl na sochu svatého Mikuláše, která ho pozorovala z tmavého kouta. Bílý vápencový obličej byl tak hladký, že se mu zdálo, jako by ho někdo nedávno omyl vodou.

„Já nevěřím,“ zašeptal, ale slova mu zněla cizí, jako by je někdo jiný vyslovil jeho ústy. Přišel sem proto, že se mu zdálo, že ho v lese u Březové někdo volá jménem. Ale v lese bylo jen ticho, a když se dostal ke kostelu, zjistil, že dveře jsou zamčené. Klíč našel pod kamenem u vchodu, jako by ho tam někdo schoval pro něj.

Vzpomněl si na tu noc, kdy se vrátil z hostince *U Zlatého jelena* a zjistil, že mu chybí peníze. Všechny. Ty, které měl schované v opasku, ty, které mu dal otec před odchodem do světa. A když se podíval na své ruce, byly pokryty jizvami, které tam předtím nebyly – tenké, jako by je někdo rýsoval nožem. Neuměl vysvětlit, jak se tam dostaly, ale věděl, že to není náhoda.

„Kdo jsi?“ zeptal se najednou nahlas a jeho hlas zněl jako cizí, jako by ho někdo napodoboval.

Z kněžiště se ozval zvuk. Ne jako krok, ne jako šustění, ale jako něco, co se rozlomilo a pak se opět spojilo. Matěj se obrátil a uviděl, že na oltáři hoří dvě svíčky. Druhá se zapálila sama, jako by ji někdo do ní foukl. Plamen byl modrý, jako oheň, který nehoří, ale jen se drží.

„Ty jsi tu už dávno,“ řekl Matěj a jeho hlas byl klidný, jako by se mu všechno najednou rozjasnilo. „Ty jsi ten, kdo se schovává za svatými obrazy a za zámky na dveřích.“

Z věže se ozval zvuk, jako by někdo šel po schodech. Matěj se nepohnul. Věděl, že by neměl utíkat. Když se dveře kostela otevřely, byl tam jen starý kněz, Jan Nepomucký Drahoň, který se vrátil z vyznání. „Matěji,“ řekl kněz a jeho oči byly plné něčeho, co Matěj neuměl pojmenovat. „Vždycky jsi byl dobrý člověk. Ale někdy se člověk musí podívat do zrcadla a uvěřit tomu, co vidí.“

Matěj se podíval na své ruce. Jizvy byly stále tam, ale teď na ně neviděl jako na důkaz něčeho špatného. Byly to známky, které mu někdo dal, aby věděl, že není sám.

Když kněz odešel, Matěj zůstal ve tmě a čekal, až se modrý oheň rozptýlí. Ale nerozptýlil se. Jen se změnil v světlo, které se rozlilo po stěnách a ukázalo mu něco, co tam předtím nebylo: na zdi za hlavním oltářem se objevila kresba – muž s rukama vytaženými k nebi, jako by se modlil, ale jeho tvář byla prázdná, jako by ji někdo vymazal.

Matěj se dotkl zdi a jeho prsty se ztratily v prachu. Když je stáhl, byl na nich tenký prášek, který voněl jako staré knihy a zapomenuté sliby.

„Co to je?“ zeptal se a jeho hlas zněl jako echo.

Nic mu neodpovědělo. Ale když se podíval na svíčky, bylo jich opět jen jedna. Ta uprostřed. A Matěj věděl, že už nikdy nebudou stejné jako předtím.

Když vyšel z kostela, slunce ho oslepilo. Na prahu stál kněz Drahoň a podal mu malý kámen. „Pro ty, kteří se ztratili,“ řekl. „Někteří sem přicházejí, aby našli cestu zpátky. Jiní, aby zjistili, že nikam nechodili.“

Matěj si kámen schoval do kapsy. Když se podíval na kostel, věděl, že se sem vrátí. Ale tentokrát ne proto, že ho někdo volá. Tentokrát proto, že chtěl vidět, jak se prázdná tvář na zdi naplní. A jestli se mu to podaří, nebo jestli to bude jen další tajemství, které si bude muset nést, už nebyl důležitý.

Když odešel, zůstal za ním jen prach a vůně vosku, která se mísila s něčím starším, něčím, co nikdo nemohl vysvětlit. Ale kostel svatého Mikuláše v Březové tam stál, jako vždy. A někde v jeho stěnách se něco šeptalo.