Příběh: kostel svatého Mikuláše v Osoblaze
„Tady to končí, ty nuzný zrádco!“ zakřičel Jakub a svřiskl prsty na krku muže, kterého tlačilmezi chladné kameny hřbitovní zdi.
Vzduch v Osoblaze byl hustý, cítit z něj bylo vlhké hlíny a hnijících listů z blízkých zahrad. Jakubovi v uších tloukl hněv, který ho hnal dopředu už celé hodiny. V ruce svíral těžký železný klíč, který mu zloděj vytrhl z kapsy v krnovském hostinci. Nebyl to jen klíč od truhly, byl to lístek k záchraně jeho rodiny, jediné, co mu zbylo z otcova dědictví.
Muž pod ním, vyhublý člověk s jménem Matěj, jen tichým hňukáním prosíhal o milost. Jeho oči byly široce otevřené a plné hrůzy, ale ne z Jakubova hněvu. Matěj hleděl někam za něj, tam, kde se nad nimi tyčil volutový štít nově vybudovaného chrámu svatého Mikuláše.
Jakub ho s prudkým pohybem odrazil od zdi. Matěj dopadl do bláta a s polyputním kašlem se pokusil vzpřimít. Jakub zvedl ruku k úderu, ale v ten moment se stalo něco, co zastavilo krev v jeho žilách. Z věže, která se právě dobudovává, se ozval zvuk. Nebyl to zvon, protože zvony tam tehdy ještě nebyly všechny zavěšeny. Byl to hluboký, vibrující tón, který nezněl z kovovů, ale jako by samotná země pod nimi začala zpívat.
Světlo, které dopadalo skrze mraky, se náhle změnilo. Byla to chvíle, kdy slunce proseklo šedivou mlhu a dopadlo přesně na bílé zdi kostela. Osa světla byla tak ostrá, že oslnila oba muže. Jakub přimhouřil oči a v tom záři uviděl něco, co nedávalo smysl.
Uprostřed cesty, hned před vstupem do chrámu, stála žena. Měla na sobě šaty z látky, která v tom světle téměř průsvitně žhnula. Nebyla tam před vteřinou. Stála nehybně, ruce měla složené na prsou a hleděla přímo na Jakuba. Její tvář byla klidná, téměř bolestně známá, přestože Jakub v Osoblaze nikdy nepoznal nikoho, kdo by mu připomínal jeho matku, mrtvou už deset let.
Jakub ztuhl. Ruka s pěstí mu klesla podél těla. Vzduch kolem nich ztichl, zmizela všechna hluky okolní zástavby, zbyl jen tichý šepot větru v korunách stromů. Žena pomalu natáhla ruku a ukázala prstem na Matěje, který stále ležel v blátě. Pak se její pohled stočil k Jakubovi a v jejích očích nebylo odsouzení, ale hluboký, nekonečný smutek, který Jakuba zasáhl silněji než jakýkoli úder.
„Vstaň,“ vydechl Jakub, ale jeho hlas zněl cize, jako by patřil někomu jinému.
Podal ruku Matějovi a pomohl ho z hlíny. Zloděj se tř्हal, ale v jeho očích už nebyl strach z trestu, nýbrž úžas. Oba se společně podívali k braně kostela. Žena byla pryč. Zůstal jen prudký závan vůně frischných lilií, přestože byl hrobový prostor v té době plný pachu rozkladu a mokrého vápna.
Jakub pocítil, jak mu z ruky vyklouzl hněv. Ten klíč, o který tak zoufale bojoval, najednou přestal být středem světa. Podíval se na Matěje, na jeho vyčerpanou tvář a špinavé šaty, a poprvé viděl v něm člověka, ne jen zloděje.
„Běž,“ řekl Jakub tiše. „Běž, než si vzpomínám, kdo jsi.“
Matěj nečekal. Otočil se a zmizel v úzkých uličkách obce, přičemž v posledním okamžiku ještě jednou pohlédl zpět k bílému objektu s polygonální věží.
Jakub zůstal stát sám u kamenné zdi. Dotkl se chladného kamene a přiložil ucho k povrchu. Zdálo se mu, že slyší tlukot srdce, který rytmicky doprovázela ozvěna onen neviditelného tónu. Vstoupil do vnitřního prostoru kostela, kde se v polomraku vznášel prach a vůně čerstvé omítky. Klesl na kolena, ne proto, aby se modlil, ale protože mu náhle došla síla stát.
Když poté zvedl zrak k vysokému stropu, uviděl v jednom z paprsků světla tančící prachové částice, které společně tvořily obraz obličeje, který už dávno neviděl.
Kdo ví, zda v tu chvíli mluvil s duchem, nebo zda byl to jen hněv, který ho dovedl k hranici šílenství. Jen jedno je jisté: z té chvíle už nikdy nebyl stejným člověkem.
Kdo dnes vstoupí za kamennou zeď hřbitovního kostela, možná pocítí ten stejný chlad v zádech a zvláštní ticho, které nutí člověka přemýšlet o tom, co skutečně zbylo z jeho vlastního svědomí.