Příběh: Kostel svatého Mikuláše v Třídomí

„Jsi zrádce, Jindřich.“

Hlas přišel z kamene, ne z úst. Zdi presbytáře se nad ním skláněly jako staré ženy, jejichž rty se pohybovaly ve stínu, ale žádný zvuk nevycházel. Jindřich z Lokte sevřel dýku v ruce, ale neodvážil se otočit. Věděl, že nikdo není. A přece — tam byla ta vůně. Koupelová sůl, rozptýlená po kameni, a něco hořkého, jako by někdo zapálil svíci a nechal ji v dešti.

„Ty jsi slíbil,“ šeptal si sám, ale hlas z opuštěného kostela odpověděl mu předem: *„Slíbil jsi, že nikomu neprozradíš, kde je schovaný poklad.“* Jindřichovi se zvedl žaludek. Zuby mu klepaly, ačkoliv vzduch byl teplý, nasáklý vlhkostí z lesa. Věděl, že by měl utéct. Ale jak se odvrátit od toho, co mu bylo slíbeno? Od stříbra, které by zachránilo jeho rod, od zlata, které by vyplatilo dluhy u loketských židů?

Krok za krokem se plazil ke stěně, kde se dříve tyčily obrazy svatých. Teď tam byla jen hluboká rýha, jako by někdo vymítal zdi prsty. Vdechl. Znovu tu byla ta vůně — ne z kostela, ale z něj samotného. Pot a prach, ale také něco sladkého, jako by mu někdo v dětství třešně nalil do dlaní. *„Nezapomeň, Jindřichu, kde jsi to našel.“* To mu řekl starý horník před deseti zimami, když mu ukázal cestu k jeskyni za lesem. *„Ale neber vše. Nech něco pro ty, co přijdou potom.“*

Dýka mu v ruce ztěžkla. Věděl, že to, co nese v pytli, je příliš mnoho. Že to není jen stříbro, ale něco, co by mělo zůstat skryto. *„Proč?“* zeptal se nahlas, ačkoli věděl, že odpověď přijde. *„Protože někdo musí nést hřích.“*

Zdi se nad ním sklonily ještě níže. Teď už to nebyla jen vůně, ale i chlad. Jako by se někdo přiblížil za jeho zády. Jindřich se otočil — a uviděl jen vlastní odraz v černém skle, které někdo před staletími vtavil do kamene. Ale v odrazu nebylo jeho obličej. Byl tam mužík s bílými vlasy, který se usmíval jako by ho poznal.

„Ty jsi mi slíbil,“ opakoval hlas, tentokrát zřetelněji, jako by mu někdo šeptal přímo do ucha. *„Ale ty jsi zrádce.“*

Jindřich upustil dýku. Když se sklonil pro ni, jeho prsty se dotkly něčeho mokrého na zemi. Kosti. Malé, jako by patřily dítěti. A vedle nich — mincí s vyraženým křížem. *„Svatý Mikuláš,“* zašeptal. *„Ty jsi tu byl.“*

Vtom se nad ním rozsvítilo světlo. Ne ze svíce, ne z okna — z ničeho. Jako by se někdo pokusil roztrhnout stín. Jindřich zavřel oči. Když je otevřel, kostel byl prázdný. Ale v jeho ruce ležela nejen kosti a mince, ale i malý kámen, který tam předtím nebyl. Na něm byl vyryt kříž — a pod ním slova, která neznal: *„Nebezpečí pro ty, kdo berou.“*

Když opouštěl les, slunce ho pálilo přes rameno. V pytli měl stříbro, ale v srdci — jen prázdnotu. A když se podíval zpět, uviděl, jak se mezi stromy vynořuje postava v bílém plášti. Nesl něco v náručí — ne poklad, ale dítě. *„Ty jsi mi slíbil,“* šeptal vítr, *„ale já ti nic neprozradím.“*

Jindřich z Lokte nikdy neřekl, co se stalo v tom kostele. Ale když umíral, nechal ten kámen na jeho prahu — a v noci se tam objevovala svíce. Nikdo neví, kdo ji tam zapaluje. Ale někdo tam chodí dodnes. A když usedne na zbytky oltáře, slyší šeptání: *„Nebezpečí pro ty, kdo berou.“* A pak — ticho. Jako by někdo čekal, až se rozhodne.