Příběh: kostel svatého Mikuláše (Veliny)
„Kde jsi to schoval, ty zloději?!“ Matej řval tak hlasitě, až se mu třásly rty a v očích stál hněv. Sevřel pěst v hrsti hrubého plátna, kterým držel mladšího bratra za límec. Vzduch kolem nich byl těžký a vlhký, voněl po starém dřevě a hnijících listech, které vítr nanášel z okolních luk. Stáli těsně u roubených stěn kostela svatého Mikuláše, kde se v tichu odpoledne ozývalo jen vzdálené skřípění kol z vesnice.
Mladý Jakub jen mlčel a díval se do země, jeho ramena se chvěla. V rukou svíral malý kousek pergamentu, který našel v knihách otce. Byl to dopis, který neměl nikdo vidět, přiznání dluhů a lží, které by mohly zničit jméno jejich rodiny v celém kraji. Matej chtěl ten papír roztrhat, vymazat stopu po otcově slabosti, i kdyby k tomu musel použít sílu.
„Dej mi to, nebo přísahám, že tě ztady neodvedu,“ zasyčel Matej a přitáhl bratra blíž k hrubým dřevěným trámům zdi.
Jakub se prudce vytrhl a v panice vběhl dovnitř, do ticha roubené lodi. Matej ho následoval, jeho těžké boty duněly po podlaze. Vzduch uvnitř byl chladný a voněl po včelím vosku a starém dubu. Světlo pronikalo skrze malá okna v úzkých prouzích a tančilo v prachu, který se vznášel v prostoru jako tisíce malých hvězd.
Jakub se zastavil uprostřed prostoru, vteřinu před oltářem, a ztuhl. Matej k němu přistoupil, ruka natažená k papíru, ale v ten moment se stalo něco, co zastavilo i jeho hněv. Z hloubi kostela, z místa, kde se ticho stýkalo s prázdnotou, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který se nesl zpod země, jako by samotné kořeny domu mluvily.
Matej ztuhl. V tom okamžiku dopadl jeden z papírových lístků z Jakubovy ruky a začal pomalu klesat k zemi. Ale nespadl rovně. Vzduch kolem něj se začal vlnit, jako by v neviditelném proudu plaval, a lístek byl táhnut pryč od oltáře, směrem k východu, tam, kde za zdmi stála stará márnice.
Oba bratři se rozběhli ven. Vzduch byl náhle mrazivý, ačkoliv slunce stále pálilo do šindelové střechy. Lístek s přiznáním lhaní a dluhů kletěl před nimi, jako by ho vedla neviditelná ruka. Zastavil se přesně u dveří roubené márnice. Matej, poháněn zvláštní, neovladatelnou zvědavostí, otevřel těžké dveře.
Uvnitř panoval mrazivý chlad. V prostoru stála jedna rakev, zvláštní stavba z dřeva, která vypadala jinak než všechny ostatní. Matej se podíval dolů a uviděl, že lístek dopadl přesně na místo, kde bylo dno rakve otevřené, aby zemřelí mohli být spuštěni přímo do hlíny.
V ten moment Matej pocítil, jak mu do hrudi proudí zvláštní teplo. Nebyl to strach, ale náhlé, drtivé uvědomění. Podíval se na svého bratra, který v úžasu stál vedle něj, a pak na otevřené dno rakve, které připomínalo hlubokou, temnou propast. Všehledem na tu prázdnotu mu vlastní hněv a touha po moci nad pravdou přišly k smíchu. Všechny ty lži, které chtěl smazat, byly jen prachem proti nekonečnu, které ho v té chvíli obklopilo.
„Nech ho tam,“ zašeptal Matej a jeho hlas byl poprvé od mnoha let jemný. „Nechme to tam, kde patří. Mezi mrtvé a zapomenuté.“
Když odešli z areálu, zvonice v blízkosti kostela krátce zazvonila, ačkoliv nikdo neuhýbal do lana. Matej se jednou naposledy ohlédl na dřevěnou stavbu, která v zapadajícím slunci vypadala jako loď připravená odplout do jiného světa.
Dodnes se v márnici nachovává ta zvláštní rakev s otevřeným dnem, a kdo do ní zblízka pohlédne, možná vnímá tiché šumění papíru, který tam dávno ztuchl, ale stále střeží tajemství jednoho rodu.