Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Velké Meziříčí)
Když se Jindřich z Kravař dotkl kamene, praskla mu v prstech kůra jako suchý list.
Bylo to na konci jara, kdy se vzduch nad městem napjal jako struna a vůně vlhké zeminy se mísila s kouřem z komínů. On stál před severním portálem, kde se do kamene vyryla ruka, která už nepatřila žádnému živému. Jindřichova dlaně se potila, i když venku panoval chlad. *Tady to bylo,* myslel si. *Tady jsem se rozhodl.* Ale rozhodnutí už mu nedalo pokoj.
„Pánové, nemůžeme čekat věčně!“ ozval se za ním hlas starého faráře, jehož jméno nikdo nepamatoval, protože ho nikdo neznal. „Bitva u Lipan je za týden. Pokud nebudete mít vojsko na nohou, bude z města jen popel.“
Jindřich se nepohnul. Jeho pohled klouzal po lomeném oblouku portálu, kde se světlo prolínalo skrz štěrbiny v kamenech jako rozbité sklo. *Ať přijde, co přijde,* myslel. *Já už jsem jednou zradil.* Ale ne tohle. Ne to, co se stalo v téhle chodbě před třiceti lety.
„Probošte Sobko,“ zašeptal, „proč jsi mi dal ten klíč?“
Věděl, že nikdo mu neodpoví. Věděl, že ani on sám neví, jestli to byl Sobko, nebo jen jeho vlastní strach, který mu v noci šeptal do ucha. Ale klíč byl skutečný. Malý, železný, zakrytý prachem v kapli svatého Michaela, kde nikdo nikdy nechodil. A když ho Jindřich vytáhl z kapsy a přiložil na kámen, zněl jako zvon v hluchém kostele.
„Co to má znamenat?“ zeptal se farář, ale Jindřich už neposlouchal. Jeho prsty se samy zavinuly kolem klíče, jako by ho něco táhlo dolů, do temnoty pod schody. *Tam, kde leží ostatky toho, kdo mě zradil.* Tam, kde leží jeho vlastní tajemství.
„Jindřište!“ Farářův hlas zněl jako trhlina v ledě. „Co děláš?“
On neodpověděl. Slyšel jen šum, jako by se vzduch nad jeho hlavou roztrhl. A pak — světlo. Ne z okna, ne z lucerny. Z ničeho. Bílý, jako by se někdo dotkl hořícího uhlí na jeho spáncích. A hlas, který nezněl z úst, ale z hlubin kostela, jako by mu vyrazil z hrudi:
*„Ty jsi mi dal slib.“*
Jindřich se svalil na kolena. Vůně starého dřeva a plísně mu stoupala do nosu, ale pod ní se skrývala něco jiného — čerstvá, jako by někdo právě roztrhl zem. Jeho ruce se zvedly, jako by je ovládala cizí vůle, a klíč se v nich rozpadl na prach.
„Bože,“ vydechl.
Farář ho chytil za rameno. „Jindřište, co se děje?“
Ale Jindřich už nic neviděl. Viděl jen ten portál, ten lomený oblouk, který se mu zdál živý, jako by dýchal. A slyšel šepot, který mu pronikl do kostí:
*„Nyní jsi volný.“*
Když se zvedl, farář mu držel v ruce jen hromádku prachu. Jindřich se podíval na své dlaně — byly čisté, jako by nikdy nic nedržel. Ale věděl, že lže. Věděl, že něco se stalo. A že tohle místo ho už nikdy nepropustí.
„Pojďte,“ řekl faráři a jeho hlas zněl klidně, jako by se nic nestalo. „Musíme se připravit na válku.“
Ale když vyšli ven, Jindřich se jednou podíval zpět. A v temnotě pod schody, kde měl být klíč, se zdálo, že se něco pohybuje. Jako by někdo čekal. Jako by čekal na něj.