Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Všebořice)
Klíče na kamenném stole
Když Matěj Vávra zaklepal na dřevěné dveře kostela svatého Mikuláše, zůstal mu v ústech pach starých svíček a vlhkého kamene, smíšený s něčím sladkým, jako by někdo nedávno rozlil po schodech med. Dveře byly zamčené, ale klíče visely uvnitř – na malém kamenném stolečku u vchodu, jako by je někdo zapomněl nebo záměrně nechal. Matěj je vzal, aniž by přemýšlel. V kapse mu zůstal jen ledový dotek kovu.
Byl to hřích. Ale hřích, který se dal zaplatit.
Všebořice ležela pod ním jako vybledlá minulost, domky se stínily za zeleným závojem lip, které rostly až ke zdi bývalého hřbitova. Matěj se nepodíval na věž kostela, která se tyčila nad vesnicí jako černý prst. Věděl, že ho tam čeká něco, co nemůže vysvětlit ani Bohu, ani sobě. Klíče mu hořely v dlani, jako by je někdo předtím držel v rukou a nechal po sobě stopu.
Ve vnitřku kostela panovala tma, přerušovaná jen úzkým proužkem světla, který se vlil skrze rozbité vitráže nad hlavním oltářem. Matěj si zapálil svíčku z kapesníku, který našel na lavici. Plamen se rozhořel modře, jako by ho někdo předtím foukal. Vůně vosku se mísila s prachem a něčím starším, co se nedalo pojmenovat.
„Kdo jsi?“ zeptal se hlas, který nepřišel od nikoho.
Matěj se otočil. Žádný člověk tam nestál. Jen stín na zdi, který se pomalu pohyboval, jako by ho někdo tahal za nit. Srdce mu bušilo tak silně, že mu zvonilo v uších. Klíče v jeho ruce se najednou změnily – jeden z nich byl starý, zrezivělý, druhý nový, lesklý, jako by byl vyroben včera.
„Ty jsi tu už dávno,“ řekl stín. „Dávno předtím, než jsi sem přišel.“
Matěj neodpověděl. Věděl, že by mu to nevěřili. Že by ho považovali za šíleného, nebo horšího – za lháře. Ale on slyšel. Slyšel každé slovo, jako by mu ho někdo šeptal přímo do ucha.
„Proč jsi sem přišel?“ zeptal se stín.
„Protože…“ Matěj se zastavil. Nemohl vysvětlit. Nemohl říct, že ho pronásleduje výčitka, že ho trápí obavy, že se bojí, že už nikdy nebude moci žít sám se sebou. Nemohl říct, že ho sem přivedla náhoda, která nebyla náhodou – že když minulý týden minul kostel, něco ho stálo a donutilo ho se podívat zpět.
„Protože jsem měl strach,“ přiznal nakonec.
Stín se nehnul. Ale světlo ze svíčky se najednou rozšířilo, jako by ho někdo přiblížil. A Matěj uviděl – na stěně za oltářem, tam, kde by mělo být vyobrazení svatého Mikuláše, byla jen černá skvrna. A v ní se odráželo jeho vlastní obličej.
„Ty jsi tu už dávno,“ opakoval stín. „Ale teď jsi tu sám.“
Matěj pustil klíče. Dopadly na kamennou podlahu a rozlétly se do stran, jeden k nohám sochy svatého Václava, druhý k zdi, kde se ztrácel ve stínu. A když se podíval nahoru, uviděl, že vitráž nad oltářem se najednou osvětlila – ne zevnitř, ale zvenku, jako by někdo zapálil světlo za ní.
„Co se stane, když odejdu?“ zeptal se.
„To záleží na tobě,“ odpověděl stín. „Ale pamatuj si: klíče jsou tu pro ty, kteří je hledají.“
Matěj se nepohnul. Věděl, že by měl utéct. Věděl, že by měl zavřít dveře a nikdy se nevrátit. Ale něco ho drželo na místě – něco, co mu říkalo, že tu ještě není konec.
Když nakonec odešel, vzal si jen jednu věc: malý kousek papíru, který našel na lavici. Na něm bylo napsáno jedno slovo: *Všebořice*.
A když se podíval zpět, uviděl, že dveře kostela jsou otevřené. A že na prahu stojí někdo, koho nezná.
Ale to už bylo příliš pozdě na otázky.