Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Zbiroh)

„Tady končí tvá cesta, Matěji, a začíná tvůj dluh,“ zasyčel muž s tváří rozjetou jizvou a pevně stiskl rukojeť dýky.

Matěj cítil, jak mu v krku stojí žluč a dlaně mu kloužou po mokrém kameni. Zběhl z kopce, kde nad ním v mračnech visel Zbiroh, a teď ho zahnal do úzkého prostoru mezi vysokou kamennou zdí a chladným murem kostela. Vzduch voněl po vlhkém vápenci a staré zemi, která zde pod nohama odvěků chovala mrtvé. Matěj se přitiskl k hladké fasádě, kde v tichu noci vyhlížející svatý Mikuláš z niky sledoval jeho zoufalý pohled.

„Prosím, dej mi ještě jeden den. Peníze najdu, přísahám na svou krev!“ vyhrkl Matěj a hlas se mu zlomil.

Jeho pronásledovatele nezajímaly sliby. Jen se zasmál, zvukem připomínajícím skřípání suchého dřeva, a vykročil vpřed. Matěj se rozhlédl. Byla cesta uzavřena. Za ním byla jen zeď hřbitova, před ním muž, který neznal slitování, a nad ním cibulová báň věže, která v šeru vypadala jako obří, ztuhlá kapka černého vosku.

Vtázé, když dýka vyrazila vpřed, Matěj instinktivně skočil stranou a vrazil do těžkého kamenného portálu. Náraz mu vyrazil dech. Zalehl do prachu u samotného prahu, kde se kamenné ostění dotýkalo země. V ten moment se stalo něco, co v něm zastavilo i tlukot srdce. Země pod ním, ta velmi mělká vrstva půdy, která držela celou stavbu, se zdánlivě zachvěla. Nebyl to zemětřesení, ale spíše hluboký, tlumený vzdych z hloubky, jako by samotný kostel s jeho křehkými základy pocítil tíhu hříchu, která právě stála u jeho dveří.

Z tmy vnitřního prostoru kostela, přes pootevřená vrata, vyteklo prudké, bílé světlo. Nebylo to světlo svíček ani lampionů. Byla to záře tak čistá, že na okamžik oslepila objevce. Muž s jizvou v creóvce zastavil. Jeho tvář ztuhla v masce čistého děsu.

„Co je to za čáry?“ zakřičel útočník a vtázé s dýkou v ruce, aby se z tohoto světla vzdálil.

Matěj však zůstal ležet. Cítil, jak ho z hloubky země, z míst, kde od staletí odpočívali zapomenutí, táhne zvláhníní teplo. Vtáhl nosem vůni starého kadidla a tlejících květů, přestože kolem nebyl jediný keř. V tom světle, které vyplnilo prostor u portálu, spatřil Matěj svou vlastní ruku a uviděl, že z jeho prstů stoupá ten samý bílý prach, jaký pokrýval staré náhrobky v okolí.

Vteřinu poté světlo zhaslo. Nastala tichá, hňuštivá temnota. Muž s jizvou stál nehybně, zmatený a vycpaný strachem z neznámého. Matěj se pomalu zvedl z kolen. Už v něm nebyl strach, ale zvláhníhý klid, který přichází s vědomím, že už není sám.

„Odejdi,“ řekl Matěj tichým, ale pevným hlasem. „Tady už mě nenajdeš.“

Útočník se podíval na Matěje, pak na tiché zdi kostela a na hřbitovní zeď, která je obklopovala jako pevnost. Něco v tom tichu bylo tak těžké a neúprosné, že muž s jizvou pomalu spustil zbraň. Bez slova se otočil a zmizel v mlze, která začala stoupat z náměstí.

Matěj zůstal stát u portálu. Položil ruku na studený kámen a pocítil, jak pod ním tluče srdce země. Věděl, že z tohoto místa neodchází jako stejný člověk. Vstupil do prostoru, kde hranice mezi světem živých a tichým spánkem mrtvých byla tenká jako papír.

Když se ohlédl za sebe, uviděl v prachu u svých nohou malý, starý předmět, který tam před chvílí nebyl. Byl to kousek mramoru s vyrytým jménem, které Matěj znal až příliš dobře.

Kdo dnes prochází branou do tohoto ztišeného prostoru, může cítit, jak se pod nohama lehce chvěje země, jako by kostel stále hledal svou rovnováhu mezi nebem a hlubokým spánkem těch, kteří ho kdysi obklopovali.