Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Zdemyslice)

Krev na dlaních studla rychleji, než jak Janut z Úslavy stíhal dýchat. V rukou svíral těžký stříbrný pohár, který před chvílí vytrhl z rukou starce v klášterní rouhance. Ticho v údolí bylo v tu chvíli hnusné, přerušované jen jeho vlastním chraplavým dechem a vzdáleným štěkaním psů. Vběhl do dveří malé kamenné stavby, která tu v larevní šedi mlhy stála jako strážce ticha.

Práskl dveřmi a opřel se o chladný kámen. Vzduch uvnitř voněl po starém prachu, vlhkosti a zbytcích včerejšního vonného dřeva. Janut se rozhlédl po prázdné lodi. Gotické oblouky nad ním stoupaly do tmy, jako by chtěly tichým sářem vtáhnout jeho hřích až do mraků. Zůstal stát uprostřed prostoru, kde jediné světlo pronikalo úzkými okny presbytáře a vrhalo na dláždě dlouhé, šedé prsty.

Kov v jeho dlani byl těžký, ale srdce v hrudi tlouklo ještě těžší. Janut nebyl zvyklý na strach, byl zvyklý na moc. Jenže ten pohár, který ukradl, nebyl jen kusem kovu. Byl to symbol moci, kterou toužil ovládnout, aby utišil hlad svých dětí a nenávist svých nepřátel. Teď však, v samotě tohoto místa, mu stříbro v rukou začalo pálit.

Krok. Jeden jediný, tlumený krok za jeho zády.

Janut se prudce otočil. V prostoru nebyl nikdo. Jen ticho, které bylo tak husté, že ho mohl skoro chutnat na jazyku. Pak se to stalo. Z hloubi presbytáře, tam, kde se klenba uzavírala do ostrého hrotu, se začal šířit zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, jako když se v dálce hýbe obrovský kámen. Ten zvuk se neozýval v uších, ale přímo v kostech.

Janut ustoupil k stěně lodi, kde bylo jedno z oken zazděné. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Vtom se světlo z úzkých oken změnilo. Šedá mlha vněm zmizela a do prostoru vtrhlo ostré, bílé světlo, které nepocházelo ze slunce. Osvítilo střed lodi a přesně tam, kde Janut stál, se objevila postava. Nebyla to osoba z masa a kostí. Byl to jen obrys, světelný stín, který neměl tvář, ale vyzařoval taký klid, že Janutovi vyprchala ze středu všechna zuřice.

Postava nepromluvila, ale Janut v hlavě slyšel jasné, hluboké slovo, které nebylo řečí, nýbrž pocitem: „Vrať.“

Kovový pohár v jeho ruce najednou ztěžkl. Janut ho zkusil sevřít pevněji, ale prsty mu neposlouchaly. Stříbro se zdálo být rozpálené, i když povrch byl ledový. Vzpomněl si na tvář starce, kterému pohár vzal, na jeho bezmocné oči. V tu chvíli se v něm něco zlomilo. Nebyl to strach z trestu, byl to náhlý, drtivý pocit prázdnoty, který přišel s uvědoměním, že žádný kov na světě nevykoupí ztrátu vlastní lidskosti.

Klesl na kolena. Dláždě pod ním byly mrazivé, ale on je cítil jako jediné skutečné místo v celém vesmíru. Položil pohár na zem, přesně doprostřed světelného kruhu. Vteřinu poté, co kov dotkl se země, světlo zhaslo.

Návrat do tmy byl prudký a bolestivý. Janut zůstal klečet v tichu, které už nebylo hnusné, ale čisté. Když zvedl hlavu, pohár byl pryč. Zmizel, jako by ho nikdy nedržel v rukou. Zůstala jen tichá prostorová prázdnota a vůně čistého vzduchu, která v tom uzavřeném prostoru neměla být.

Vyšel z kostela s prázdnými dlaněmi, ale s pocitem, že poprvé v životě nese něco skutečně cenného. Nevěděl, kam pohár zmizel, ani kdo ho od něj vzal. Věděl jen, že z tohoto místa nemůže odejít stejným člověkem, jakým do něj vstoupil.

Kdo dnes vstoupí pod ty gotické klenby v Zdemyslicích, možná pocítí jen chlad starých zdí. Ale někteří tvrdí, že v tichu presbytáře stále zní ten hluboký tón, který připomíná každému, kdo přichází s těžkým srdcem, že některé věci nelze ukrást, ani vlastnit.