Příběh: kostel svatého Mikuláše (Žíželeves)
Kovová mince s tupým zvukem dopadla na kamennou dlažbu a odkutálela se k nohám muže, který stál v hlubokém stínu portálu. Matěj Šporkův správce s tíhou v hrudi zíral na své třesoucí se dlaně. V levé ruce svíral dopis, který měl zničit jeho jméno, jeho čest i život jeho dětí. Všechno, co ukradl z panství, všechno, co zfalšoval v účetních knihách, bylo nyní černým inkoustem zapsáno na tomto kousku papíru.
Kolem něj vánla mrazivý vítr z polí, který mu řezal do tváří a přinášel vůně vlhkého sení a dálkového dýmu. Matěj se podíval vzhůru na monumentální západní průčelí, které se tyčilo nad ním jako němý svědek jeho pádu. Nový kostel, teplych barev a odvázných tvarů, byl teprve nedávno dokončen. Vše v něm bylo čisté, nové a vzpjaté k nebi, zatímco Matěj se cítil jako hniloba v základovách.
Uvnitř vládlo ticho, které ho tlačilo na uši. Kroků o dlažbu se ozývaly jako údery kladivem. Matěj kráčel pomalu k hlavnímu oltáři, přičemž se mu zraky mýlily v hře světla a stínů. Zastavil se a zvedl hlavu. Nad ním se rozpínála klenba, která vypadala, jako by se právě v tuhle vteřinu otevřela do nekonečna. Malba na stěně presbytáře nebyla pouhým obrazem; byla to brána. Iluzivní prostor, kde se nebe prolívalo do země, vytvářel pocit, že stěna zmizela a on stojí na okraji propasti, do které ho táhla vlastní vina.
Vzal dopis a pomalu ho přisunul k plamenu jediné svíce, která blikala u božstev. V momentě, kdy plamen dotkl okraje papíru, ozvalo se z hloubi chóru jasné, čisté zazvonění, přestože žádný zvonář nebyl v akci. Matěj sebou trhl a dopis mu vypadl z prstů. Papír nedopál. Místo toho ho zachytil prudký proud vzduchu, který přišel z uzavřených dveří, a vynesl ho vysoko pod klenbu, kde se začal točit v pomalém, rytmickém tanci.
Muž klesl na kolena. Tvrdý chlad podlahy mu pronikl skrz kalhoty až do kostí, ale on ho nevnímal. Sledoval lístek, který klesal dolů s neuvěřitelnou pomalostí, jako by ho nesl neviditelný proud vody. Papír dopadl přesně na místo, kde se v malbě na zdi setkávaly lidské postavy s nebeským světlem.
V tu chvíli se stalo něco, co Matěj nedokázal pojmenovat. Světlo, které dopadalo z vysoko umístěných oken, se náhle zlomilo a vytvořilo na zdi přesně nad lístkem jasný, bílý kruh. V tomto kruhu se na okamžik zjevil obrys ruky, která se zdála lístek přikrývat, jako by ho schovávala před zraky světa. Matěj zatajil dech. V prostoru se rozlila vůně čerstvého pylu a třešní, přestože byla zima a okna byla zavřená.
Když se znovu nadechl a natáhl ruku, aby papír sebral, lístek byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor na kameni a ten podivný, mírný hřejivý pocit v dlani, jako by ho někdo právě zpevnil v rameni. Matěj se rozhlédl kolem sebe. Kostel byl prázdný. Jen ticho a monumentální tvar klenby nad ním připomínaly, že je malý a zbytečný, a přesto v tuhle chvíli dopřaaný.
Vysvítil z kostela s prázdnou dlaní a srdcem, které už netlouklo v rytmu strachu. Venku stál stále ten samý mrazivý vítr, ale on už neviděl jen šedé pole. Viděl stavbu, která v sobě nesla tajemství silnější než lidská spravedlnost.
Dodnes se říká, že kdo vstoupí pod tyto klenby s břemenem, které ho drtí, může v tichu malovaného nebe najít odpověď, kterou mu žádný člověk nedá.