Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Žlutice)

Krev na dlaních byla hustá a lepkavá, v chladném vzduchu se z nich stoupal slabý párek. Matěj z Verušic stál v hrobovém tichu a v rukou svíral těžký železný nůž, který před chvílí ukončil spor o hranice pole. Jeho dýchání bylo prudké, trhaky v hrdle mu bránily v mluvení, zatímco před ním v prachu leželo tělo muže, se kterým sdílel dětství i první pivo v krčmě.

Kolem něj se v mlze rýsovaly špičaté stěny kostela svatého Mikuláše. Budova z kamene působila v šeru jako obří strážce, který právě dopadl z výšky na hřišťe zanikající vsi Středka. Matěj nevídal cestu zpět, v hlavě měl jen prázdnotu a hlučný řinkot v uších. Krok za krokem se blížil k těžkým dveřím, ne proto, aby hledal odpuštění, ale proto, aby se schoval před světem, který v tu chvíli ztratil smysl.

Když vrazil do prostoru lodi, udeřil do něj pach starého dřeva a studeného kamene. Vzduch byl tak hustý, že ho mohl skoro krájet. Matěj se zhroutil na kolena právě pod vítězným obloukem, který se nad ním klenul jako zmrzlý vzkaz z nebes. V kostele nebylo vidět nic, jen šedivé stíny, které tančily po stěnách. Zvuk jeho vlastního pláče zněl v prázdném prostoru cize, jako by ho vydával někdo jiný, někdo, kdo už dávno přestal být člověkem.

Vtom se to stalo. Z horních částí zdivů, kde v temnotě zůstaly zazděny staré gotické okna, začalo pronikat světlo. Nebylo to slunce, které by prosetilo mraky, ale jemná, stříbřitá záře, která nepocházela z žádného známého zdroje. Světlo se sneslo k zemi a začalo obkroužit Matěje jako tichý víř. Vteřinu poté uslyšel hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který zněl jako tisíce šumících listů lip, které obklopovaly hřbitov venku.

Hlas nevyřkl žádná slova, ale v hlavě Matěje se rozlilo obrazové vědomí. Viděl lidi, kteří kdysi v Středce žili, viděl jejich domy, smích dětí a tichý rytmus lénového života, který teď pohltila země. Cítil, jak se pod ním hýbe vrstva prachu a zapomnění. V tom okamžiku pochopil, že jeho hřích je jen malým zrnkem v nekonečném proudu času, ale že právě toto zrnko mu teď rozráží hruď.

Matěj vznásil se k oltáři, kde v tichu stál svatý Mikuláš. Vzduch kolem něj ztěžkl vůní třešňového květu, přestože byla zima a venku vládla mráz. Světlo z vysoko umístěných prázdných prostor ho táhlo vzhůru, nutilo ho hledět do klenby, kde se v šeru mísily stíny minulosti s nadějí na něco, co člověk v hříchu už nečeká.

Když záře zmizela a kostel znovu pohltila šedá mlha, Matěj už nebyl stejným mužem. Nůž z jeho ruky vypadl na kamennou dlažbu s kovovým cinknutím, které znělo jako konečný rozsudek. Nevěděl, zda ho čeká vězení nebo šibenice, ale v srdci měl zvláštní, mrazivý klid. Vystoupil ven, kde v tichém šeru stály lipy, jejichž větve se v bezvětří jemně chvěly, jako by s ním společně dýchaly.

Otočil se naposledy k kamenným zdím, které byly jediným svědkem toho, co se v té vesnici stalo. Matěj věděl, že z tohoto místa už nikdy neodíjí úplně.

Kdo dnes vstoupí pod tichý klenutý oblouk v Žluticích, možná pocítí, jak mu někdo neviditelný položil ruku na rameno a šeptá mu do ucha tajemství, která země Středky dávno pohřbila.