Příběh: Kostel svatého Otmara

Když se Matěj z Hoštky probudil z mdloby, ležel na kamenných schodech kostela svatého Otmara a jeho dlaně byly pokryty jemným prachem, jako by ho někdo posypal z neviditelných rukou.

Vzpomínal jen na to, jak ho před chvílí přepadla slabost uprostřed modlitby – ne taková, jakou zná od dlouhého půstu, nýbrž jako by mu něco v hrudi náhle ztuhlo a vzduch se mu změnil v olovo. Teď mu pulzoval v chrámech zvuk, který neznal: ne zvonění z věže, nýbrž hluboký, jako by zvonil kámen sám o sobě. Zvedl hlavu a uviděl, že nad hlavním portálem visí stín, který se nemohl odrazit od žádného slunce. Byla to postava v bílém rouchu, s rukama složenýma v modlitbě, ale když se Matěj pokusil křiknout, stín se jen rozplynul ve vlhkém vzduchu, který voněl po starých svících a něčem jiném – jako by někdo nedávno otevřel skříňku s kořením a nechal ji otevřenou.

„Pánové, co se děje?“ ozval se za ním hlas starého hrobaře Jeníka, který právě vytahoval z koše hroudu zeminy. Matěj se otočil, ale Jeník už ho neviděl. „Kdo tam je?“ zamumlal si a poškrábal si bradu, na které se mu zasekly chlupy. „Snad se mi nezdá, že tu stojí někdo…“

Matěj se posadil. Jeho ruce třásly se nejen z úzkosti, ale i z něčeho jiného – z tepla, které mu vystoupalo z kamene pod sebou. Když se podíval dolů, uviděl na schodech malý, téměř nepostřehnutelný reliéf: dvě postavy, muž a žena, jak se drží za ruce u nohou třetího, který leží na zemi. Byla to Panna Marie s Josefem nad tělem mrtvého Ježíše. Ale Matěj tu sochu neznal. A přece si byl jist, že ji nikdy předtím neviděl.

„To je nový reliéf,“ řekl Jeník, který se k němu přiblížil. „Přinesli ho minulý týden z Litoměřic. Nějaký malíř Grusse ho vyryl.“ Matěj se podíval na starého muže, ale ten už hrabal dál, jako by nic. Reliéf byl skutečně nový – mírně vlhký na dotek, jako by ho někdo nedávno vyndal z vody. Ale Matěj věděl, že Jeník lže. Ten reliéf tam byl už vždycky. Jen ho nikdo neviděl.

V kostele panovala tma, i když bylo poledne. Sluneční paprsky se protlačily jen úzkými štěrbinami mezi barokními okny, a kde dopadly, tam se rozptýlily v prachu, který tančil ve vzduchu jako živý. Matěj se postavil a jeho noha se dotkla něčeho měkkého – kusu látky, který ležel uprostřed lodi. Byl to šátek, vyšívaný zlatými nitěmi, ale tak starý, že se mu rozpadal v prstech. Na něm byl vyšíván znak – půlměsíc a hvězda, jako ten na věži. Ale Matěj věděl, že ten šátek patřil jeho babičce, která zemřela před deseti lety. A přece ho nikdy předtím neviděl v kostele.

„Kdo to sem dal?“ zeptal se nahlas, ale odpověď mu přišla neočekávaně – ne slovy, nýbrž dotekem. Někdo mu položila ruku na rameno. Matěj se otočil a uviděl před sebou mladou ženu v černém rouchu, s tváří zakrytou pláštěm. „Ty… ty jsi…?“ začal, ale ona jen zakroutila hlavou a ukázala na oltář. Tam ležela kniha, otevřená na stránce, kterou Matěj neznal. Byla to nějaká stará kronika, napsaná rukou, která se mu zdála známá. Na stránce stálo jen jedno jméno: *Matěj z Hoštky*.

„Co to má znamenat?“ zeptal se, ale žena už byla pryč. Zůstal jen její zápach – něco mezi kadidlem a divokými bylinami, které rostou u starých hradeb. A kniha, kterou nikdo neotevřel už sto let.

Matěj se posadil na lavici a otevřel kroniku na té stránce. Text byl vybledlý, ale čitelné byly první slova: *„Roku Páně 1575, když hrabě Tarnovský dal na věž kostela svůj znak, někdo ukradl z kaple svatého Otmara relikviář se svátostmi…“*

Dveře kostela se náhle zavřely s hlasitým třeskem, i když větru nebylo. Matěj se podíval na hodiny nad hlavním vchodem – ručičky ukazovaly na půl třetí, ale slunce stálo ještě vysoko. A pak uviděl, že na stěně za oltářem, kde nikdy nic nebylo, se objevila nová malba: muž s berlou, který ukazoval na něj. Biskup. Ale ne ten, který byl vyobrazován v kostele. Ten, který přišel před staletími – a který mu teď šeptal do ucha jedno slovo: *„Vrať.“*

Když Matěj konečně vyběhl ven, bylo náměstí prázdné. Jen starý Jeník ho pozoroval z okna fary a zamumlal si: *„Opět někdo viděl to, co není.“* Ale Matěj věděl, že to není bláznovství. Věděl, že ten šátek, ta kniha, ten stín – všechno to bylo tam už vždycky. Jen čekalo, až někdo bude dostatečně ztrápený, aby ho uviděl.

A teď už nikdy nebude moci zapomenout, že kostel svatého Otmara nejenže střeží paměť Hoštky – že někdy paměť střeží *jiné*. A že někdo ho pozoruje i teď, když stojí na prahu a dívá se na věž, která mu šeptá tajemství starší než on sám.

*(A ty, čtenáři, víš, že když se večer v Hoštce rozsvítí lucerna na věži, někdy tam v okně presbytáře zabliká světlo – jako by někdo čekal, až přijdeš a uvidíš to, co ostatní nevidí.)*