Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Dobré)

Dveře kostela se otvíraly s takovým skřípotem, jako by je někdo držel od vnitřku.

Já, Václav Havelka, jsem stál na prahu a držel v ruce ten list, který mě měl zachránit. Nebo zničit. Černý, jako by ho někdo spálil na okrajích, a na něm pečetě, které jsem neuměl číst. Ale věděl jsem, že když ho podám, bude to konec. Nebo začátek. Něco se mě musí dotknout, než to udělám.

Vnitřek kostela voněl starým dřevem a něčím sladkým, jako by zde někdo před mnou zapálil svíce a nechal je hořet příliš dlouho. Slunce, které se valilo skrze barevná okna, malovalo na kamenné stěny modré a zlaté skvrny, jako by nebesa sama chtěla něco ukázat. Ale já jsem byl příliš zaneprázdněn svým dýcháním.

„Pane Havelko?“ Zvedl jsem hlavu. Starý kněz, otec Matouš, stál u oltáře a díval se na mě z temných očí, jako by viděl přímo do mé duše. „Víte, že zde nikdo neposlouchá, co říkáte Bohu. Ale někdy Bůh poslouchá vás.“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Měl jsem v kapse ten list, a v hlavě jen jeden myšlenku: *Utíkej.* Ale nohy mě nesly dál, jako by je ovládala nějaká neviditelná ruka.

Vzal jsem si svíci z mísy u vchodu. Plamen kolísal, jako by se bojil dotknout se vzduchu. Když jsem ho přinesl k oltáři, zpozoroval jsem něco pod lavicemi. Malý dřevěný křížek, vyřezaný hrubě, ale s takovou přesností, že se mi zdálo, jako by ho někdo držel v ruce teprve včera. Na něm byl malý obraz – ukřižovaný muž, jehož tvář byla tak živá, že jsem se od ní odvrhl.

„To je starý obraz,“ řekl otec Matouš, jako by mi četl myšlenky. „Přinesli ho sem před staletími. Někdo říkal, že když se na něj podíváš v určitou hodinu, uvidíš něco, co ti ukáže cestu.“

„Cestu?“ zeptal jsem se a hlas mi zněl cizí, jako by ho někdo jiný vyslovil.

„Ano. Nebo ji zavře.“

Svíce mi v ruce zhasla. Nevyfoukla ji žádná vánice, nevyhasla sama – jen se stmívá, jako by ji někdo ponořil do vody. Okamžik tmy. A pak – světlo. Ne ze svícnu, ne ze slunce. Ze stropu. Bílý, téměř slepící paprsek, který padal přímo na ten malý křížek. A na něm – tvář. Muž s ránami na rukou, který na mě díval tak, jako by mě čekal celý život.

„Vidíte?“ Otec Matouš se nedotkl nic. Jen stál a díval se, jako by čekal na mou odpověď.

Vzal jsem ten list z kapsy. Roztřásl se mi v prstech. Ale když jsem ho chtěl roztrhat, zjistil jsem, že ho nemůžu ani pohnout. Bylo to, jako by ho držela nějaká síla.

„Něco se děje,“ šeptal jsem. „Něco se děje, a já to nechápu.“

Otec Matouš se usmál. „To je dobře. Někdy stačí jenom vědět, že někdo je s tebou.“

Když jsem opustil kostel, slunce svítilo jako vždy. Ale já jsem cítil na tváři něco vlhkého. Jako by mi někdo slzy setřel prsty. A v kapse jsem měl ten list – celý, nepoškozený, jako by ho nikdy nechal v ruce.

Teď, když stojím před tímto kostelem, nevíte, jestli jsem ho kdy podal. Ale vím, že když vstoupíte dovnitř, někdy vám někdo ukáže, že jste na správné cestě. Nebo že ještě nemáte volbu. A to je nejhorší tajemství ze všech.