Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Horní Bobrová)

Když se Markéta z Bobrové dotkla kamene, praskla.

Ne jako sklo, ne jako dřevo, ale jako by se náhle vzduch mezi její prsty stal něčím hustším, jako med, a pak se rozpadl v prach, který se jí vrátil do dlaní jako popel. Zvuk byl tenký, jako by se něco uvnitř zdi roztrhlo. Otočila se, ale nikdo tam nestál. Jen ona sama, u západní stěny kostela, kde se valila vlna chladu z malého okénka, a v ústech chuť železa.

„Panna Markéta, co se děje?“ ozval se za ní kněz, otec Václav, jehož hlas měl vždycky tu pravou míru mezi mírností a varováním. Ale ona už na něj nedbala. Když se podívala dolů, její prsty se ještě třásly. Na dlažbě leželo něco, co tam nemělo být – malý kámen, hladký jako slza, ale v něm něco blýskalo, jako by ho někdo vylil z měsíčního světla. Vzala ho a zvedla k očím. A v tu chvíli uviděla.

V okně nad hlavou se zjevila postava. Nebyla tam ani minutu předtím. Muž s rukama skříženýma na prsou, v jednoduchém rouchu, jako by ho ušili z tmy, ale jeho oči – ty byly živé, jako by ji prohlížely přímo do duše. Markéta upustila kámen. Ten se rozpadl v prach, který se rozptýlil ve vzduchu, jako by ho nikdy nedržela.

„To není možné,“ zašeptala.

Otec Václav se přiblížil, ale když se podíval nahoru, okno bylo prázdné. „Dcero, nemysli na bludy. Je pozdě, jdi spát.“

Ale ona nevěděla, jak spát. Když se ráno probudila, na její polštři byla malá skvrna, jako by někdo nalil vodu a nechal ji vyschnout. A když se podívala na okno, bylo tam opět – tentokrát ne muž, ale žena, která držela v rukou meč. A v ruce klíče.

Markéta věděla, že to nemůže být. Věděla, že kostel stojí na kopci už sto let, že ho přestavěl ten slavný architekt Santini, že sem chodí lidé modlit se, že sem přišel i král Zikmund. Ale ona tu věc viděla. A ještě něco jiného.

Když se večer vrátila do kostela, aby se pomodlila, zjistila, že na místě, kde ležel kámen, je nyní vyryto jméno: *Markéta*. Ručně, jako by to udělal někdo, kdo tu byl před ní. A když se dotkla zdi, chtěla se jí rukavice rozpadnout, jako by ji kámen nechal projít, ale nechal ji s něčím jiným.

„Co chceš ode mě?“ zeptala se na prázdno.

Odpověď přišla hned. Nebyla to slova, ale pocit, jako by ji někdo tlačil do kolen. A pak ji přemohlo to, co už nemohla popřít: ten kámen, který se rozpadl, byl vlastně klíč. A ona ho držela v ruce.

A teď, když stojí před západní stěnou, kde se valí chlad z okna, a kde někdo před ní zanechal jméno, ví, že už nemůže utéct. Ví, že kostel ji nechce pustit. A že ona sama nechce odejít.

Protože někdo tu čeká. A někdo jiný ji pozoruje z okna. A ona už neví, která z nich je ona.