Příběh: kostel svatého Petra a Pavla (Milonice)

Bylo to v pondělí ráno, kdy Jakub z Moravy zjistil, že nesmírná tíseň ho sžírá jako horký železný kolotoč na jeho prsou. Sousedské vůně topených vředů a smetanového mléka byly přivítáním, ale Jakub nemohl vnést do své mysli ani kousek zatavení z těchto nápadních zvuků. Jeho srdce se otřáslo tak hlučně, že i hluk cirkuse jeho všednosti byl mlčenlivým šepotem při porovnání.

Milonice byla pro Jakuba mírem a zkárou současně. O půlnoci, kdy se probouzel z bezsenného odpoledne — čas, který si vybral svatí Petr a Pavel na stráž — byl přitahován neodolatelným tajemstvím kostela. Dnes však stál u jeho dveří, otupělý jako mrazivé ráno, které se zdálo být odsouzeno k neskončenosti.

V okamžiku zoufalství Jakub podnikl poslední pokus — vstoupil do kostela s rozdrceným duchem. Vnitřek ho přivítal klidnými záhyby světla, které se prolínaly skrz okna uprostřed svahů nebe, aby stvořily mágii vlnivých stínů na podlaze. Když se zamyslel nad násilím, které vedlo k jeho pádu — vinou žhavější než jakákoliv pochodeň — byly tyto přízrakové světelné vzory tichým napomenutím.

Uvnitř zvonice se rozlehl stín, jehož původ se zdál být v neznámém rohu kostela. Jakub se za ním vydal a překvapivě, když přišel na prázdný prostor, uviděl obrysy postavy — ale nebylo tu těla, jen vůně svázané s cedrou a olízavou hmotností svíčkového vosku. Tato záhada, která se zdála přicházet ze samoty kostela samotné, byla jako hlas, který jeho duši trhlo jako hadr.

„Jakub! Co tady děláš?" ozval se hlas, slyšitelný v hluku svého vlastního srdečního tlaku. Byl to přesto pouze vzduch, nebo něco mnohem více — možná byla tato slova vyslovena svatým Petrem a Pavlem samotnými.

Srdcovaší Jakuba se uvolnila jako hadřík vytažený z úzkosti, když odpověděl: „Prosím o radu. Všichni ve mne vidí padlého člověka."

Zvuk jakoby přikryl jeho hlasy hlasitými šelesty listí a pak zahynul — ale Jakub si byl vědom, že odpověď ležela ne tak hlasitě jako slova. Okamžik svědomí ho přesvědčil; mohl se vrátit k poctivosti.

S odhodlaním vyšel z kostela, všechno jiné než bývalá beznaděj — tajemství stínů a oslnivého světla na včerejší noc neslo slib. Byl to zázrak, který se nedal rozluštit, ale jistě se nezdál být pouhou náhodou.

Od té doby je kostel svatých Petra a Pavla místem pouti pro Jakuba a další — místem hledání radosti v překonávání minulosti. A záhadné setkání, které nikdo neviděl ani neslyšel jinými smysly než on sám, si udrželo svou tajemnost. Někteří říkali, že v kostele stojí večer déšť a slunce najednou — pouze těmto poutníkům se zjevilo. Nebo bylo to jen představivost? Nicméně, milionci navštívili místo s nadějí na odpověď, a někteří tam neustále chodí — vědouc, že někdo tu poslouchá.