Příběh: kostel svatého Petra a Pavla (Nová Říše)

Když se Matěj z Javorníka dotkl kamene, který mu nikdo neukázal, praskla stěna.

Nebylo to jako při modlitbě, kdy se oči zavírají a mysl klouže k nebi. Nebylo to ani jako v noci, kdy se starý klášter v Nové Říši potápí do tmy a zbývá jen šepot větru v trhlinách zdí. Bylo to jinde — v kostele, kde svíčky hořely jako žíznivé ústa a vzduch voněl po vosku a něčím starým, co se nedalo pojmenovat. Matěj stál před hlavním oltářem, kde Adam Enzo namaloval Petra a Pavla s meči a klíči, a jeho ruce se potily. Ne proto, že by se bál, ale proto, že věděl: dnes už nemůže utéct.

„Ty jsi mi slíbil, že to uděláš,“ řekl mu otec před týdnem, když ho poslali za klášterním proboštem s penězi, které nebyly jeho. „A teď mi je vrátíš — nebo ti ukážu, co se stane s těmi, kdo lžou.“ Matěj si vzpomněl na otcovy prsty, které se mu zaryly do paže, jako by chtěl vytrhnout kost. V klášteře ho nikdo neznal, ale věděl, že zdejší bratři mají zvyklost: když někdo přišel s falešnými penězi, nevolali stráž, ale odvedli ho do sakristie. Tam byl kámen.

Nebyl to žádný náhrobek ani oltářní kámen. Ležel tam, kde ho nikdo neviděl, pod lavicemi, zakrytý černým plátnem. Starý jako kostel, pokrytý prachem a něčím červeným, co vypadalo jako krev. Matěj ho našel náhodou, když se mu zvedla podlaha pod nohama. Když se k němu sklonil, uviděl rýhy — jako by někdo v něm vyryl jméno. Ale nebylo to žádné jméno. Bylo to *číslo*.

„Dvaadvacet,“ zašeptal, a náhle mu v hrudi zněl zvuk, jako by někdo uvnitř kostela zvedl kladivo. Zvonění bylo slabé, ale rozpoznal ho: byl to ten nejstarší zvon, který přežil války, požáry a lži. Ten, který zůstal, i když ostatní odvezli. Matěj se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen starý Bedřich, varhaník, seděl u nástroje a hral něco, co znělo jako smutek.

„Proč zvoní, když nikdo netáhne za provaz?“ zeptal se Matěj, ale Bedřich jen zakroutil hlavou. „Zvoní sám od sebe, synu. Jako když se něco probouzí.“

Matěj se znovu sklonil k kameni. Tentokrát ho dotkl. A v okamžiku, kdy se jeho prsty dotkly rýh, se světlo rozlilo jako krev po stěnách. Nebylo to světlo ze svícnu, ani od okna. Bylo to jako by se stěna rozestoupila a pustila dovnitř něco, co tam nemělo být. Na chvíli uviděl — ne oči, ne tvář, ale *vzpomínku*. Muže v černém rouchu, který držel meč a říkal: *„Ty jsi mi slíbil, že to uděláš.“* Pak se obraz rozplynul, ale Matěj cítil, jak se mu z prstů šíří něco studeného, jako by ho někdo dotkl mrtvým prstem.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Bedřich, když Matěj vstal. Jeho tvář byla bledá jako vosk.

„Nic,“ odvětil Matěj. „Jen jsem si uvědomil, že bych měl jít.“

Když vyšel z kostela, slunce ho oslepilo. Ale v ruce měl kámen. Ten, který nikdo neviděl. A na něm bylo vyryto jeho jméno.

Nová Říše ještě dnes čeká, že někdo přijde a zvedne plátno. Ale nikdo neví, co se pod ním skrývá — a jestli je to jen kámen, nebo něco, co by mělo zůstat ukryté.