Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Řeporyje)
Krev na kamenech
Dobrý Bože, proč mi to musel ukázat právě tady.
Jan z Řeporyjí sevřel pěsti, až mu nehty zanechaly rýhy v dlaních. Věděl, že by měl utéct, ale nohy ho nesly. Přesně jako tehdy, když ho jeho vlastní bratr, Mikuláš, přivedl do tohoto kostela – ne jako pokání, nýbrž jako důkaz. *„Podívej, Jan, co jsi udělal. Ty jsi to zabil.“* A teď tu byla ta krev. Na chladném opukovém zdivu, mezi štěrbinami kamene, kde se vlhký vzduch z podzemí mísil s pachem vosku a starého dřeva.
Kostel byl prázdný. Jen on, stín od svícnu a ten šum, který nikdy neskončí – jako by věž nad ním dýchala. Jan se dotkl zdi, prsty se mu třásly. Krev byla suchá, ztuhlá, ale ještě jasně červená, jako by ji nanesli včera. *„To nemůže být.“* Jeho bratr byl mrtvý už tři roky. Ale krev… krev byla čerstvá.
„Jan.“
Hlas přišel z presbytáře, tak tichý, že si myslel, že si ho jenom domyslel. Ale pak se znovu ozval, tentokrát jasněji, jako by mu někdo šeptal přímo do ucha.
„Ty jsi mi to vzal. Ale já ti to dám zpět.“
Jan se otočil – nikdo tam nebyl. Jen stín od sloupů, které se vychylovaly, jako by se kostel chystal sesunout. Pak ucítil teplo. Ne ze svícnu, nýbrž z něčeho jiného, něčeho, co mu probíhalo žilami. Jako by mu někdo vylil do hrudi žhavý olovo.
„Co chceš?“ zašeptal.
Zdi se rozkmitaly. Ne jako při otřesu, nýbrž jako při dechu. A pak – světlo. Ne z okna, nýbrž z někde uvnitř, z místa, kde nikdy nebylo okno. Světlo se rozlilo po stropě, jako by se něco probouzelo z hlubin. A v něm… tvář. Jeho bratr. Mikuláš. Ale ne takový, jak ho znával. Tento Mikuláš měl oči plné slz, ale ústa se úsměvem.
„Nesežral jsem tě, Jan. Ale ty ses sežral sám.“
Jan upadl na kolena. Věděl, že by měl křičet, modlit se, běžet. Ale místo toho se jenom rozhlédl po kostele – po těch opukových kvádrech, po těch skrytých štěrbinách, kde se schovávaly stíny. A pak spatřil to, co ho přivedlo sem: na zemi, u nohou, ležela malá dřevěná figurka. Sv. Petr s klíči. A v ruce držela něco, co vypadalo jako… klíč.
„Vezmi si ho,“ zněl hlas. „Ale pamatuj: dveře se otevřou jen jednou.“
Jan se natáhl. Figurka byla teplá. Klíč mu spálil prsty. A když se podíval nahoru, byl kostel prázdný. Dokonce i stíny zmizely. Jen ono světlo zůstalo, jako by ho někdo nechal tam, kde ho nikdo nevidí.
Ale krev na kamenech byla stále tam.
A on už věděl, že se sem vrátí.