Příběh: kostel svatého Petra a Pavla (Těšetice)
Kovový hrot dláta sklouzl po tvrdém kameni a nehet na palci se zalil temnou, horkou krví.
Bohuslav zvedl ruku k ústům a sykl bolestí do chladného vzduchu, který v polovině třináctého věku páchnul zatuchlinou a starou omítkou. Kolem něho vládla tma, rozřezaná pouze žlutým, blikavým jazykem lojové svíce. Stál pod nízkou klenbou svatyně v Těšeticích, kam se uchýlil před pronásledovateli a hlavně před vlastní vinou. Opat z hradišťského kláštera už po něm poslal dráby, protože zloděj peněz z církevních desátků nenajde v celém kraji klidné spaní. Bohuslav tisk krvavý prst k hrudi a těžce oddechoval. V uších mu hučelo jako v rozvodněné řece Moravě po jarním tání.
Venku bičoval krajinu prudký déšť a temno podzimu pohlcovalo poslední obrysy polí. Tady uvnitř, mezi silnými zdmi postavenými podle pověstí už za starých časů věrozvěstů, vládlo ticho. Tedy až na kapky vody, které pronikaly starou střechou a dopadaly na kamennou dlažbu s pravidelným, nelítostným tikotem.
Bohuslav padl na kolena. Kolena protestovala, klouby vrzaly, ale on vnímal jen prázdnotu v duši. Zlaté mince, které ukradl z bedny v sakristii, měl zašité v koženém opasku pod suknem. Těžily ho na břichu jako kámen na hrobě. Chtěl utéct na západ, do Čech, pryč odsud, ale nohy ho zavedly sem, pod křídla apoštolů Petra a Pavla, jejichž obrazy matně prosvítaly na omšelých zdech pod nánosem staletého prachu.
„Kde jsi, Bože?“ zašeptal do prázdna a hlas se mu zlomil v hrdle jako prohnilá větev. Nikdo neodpověděl. Pouze plamen svíce sebou trhl, jako by kolem prošel neviditelný přízrak.
Vtom to uslyšel. Zpočátku to byl jen slabý šelest, jako když polní myš přeběhne přes suché listí. Pak se podlaha pod ním nepatrně zachvěla. Nešlo o hrom z bouře venku. Bylo to hluboké, zemské mručení, které vycházelo přímo zpod základů umělého návrší, na kterém svatyně stála. Bohuslav ztuhl a krev z roztrženého palce mu kapala na prach pod botami.
Před oltářem, kde stál prostý dřevěný kříž, se stíny začaly hýbat. Nešlo o hru světla. Temnota tam hustla, stoupala od země a tvarovala se do podoby, ze které mrazilo v morku kostí. Bohuslav chtěl vykřiknout, ale hrdlo měl stažené strachem. Nemohl se pohnout. Nohy jako by přirostly ke kamenné dlažbě.
Z mlhy a stínů vystoupila postava. Byla vysoká, zahalená do prostého pláště, který voněl po lesním mechu, po starém dřevě a po něčem ještě starším – po dýmu obětních ohňů z doby, kdy lidé na těchto moravských pláních mluvili řečí, které by dnes už nikdo nerozuměl. Cizinec neměl tvář, viděl jen dvě žhnoucí místa v kápí, jež nehřála, ale chladila jako ledová voda z hluboké studny.
Poutník zvedl pravou ruku. Prsty měl dlouhé a sukovité jako kořeny starého dubu. Ukázal přímo na Bohuslavův opasek, kde tížily ukradené mince.
Bohuslav v té chvíli ucítil na hrudi strašlivý žár, jako by mu kůží prošíval rozpálený drát. Zapotácel se a čelem narazil do studeného kamene podlahy. V ústech cítil chuť prachu a krve. Zavřel oči a v duchu prosil o smrt, jen aby ten tlak zmizel.
„Vrať, co není tvé, dřív než zazvoní ranní klekání,“ zaznělo v jeho hlavě. Neznělo to jako lidský hlas. Byl to hukot větru v korunách stromů, praskot ohně a šumění řeky v jednom jediném úderu.
Bohuslav vyprskl dech a otevřel oči.
V kostele bylo ticho. Svíce dohořívala a na dně voskové kaluže zbýval jen malý oheň. Po přízraku nebylo ani stopy. Venku na věži bily hodiny – těžké, pomalé údery oznamovaly třetí hodinu ranní. Déšť ustal.
Bohuslav ležel na zemi ještě dlouho, dokud ranní šero nezačalo prosakovat úzkými okny dovnitř. Tělo měl ztuhlé, ale v hrudi cítil nepochopitelnou lehkost. S třesoucíma se rukama rozepnul opasek, vytáhl těžký měšec a položil ho na stupeň před oltář. Pak vstal, otřel si prach z kolen a vyběhl ven do chladného, čistého rána, kde nad Těšeticemi právě vycházelo slunce a barvilo oblohu do růžova.
Když o několik let později lidé z vesnice opravovali vypálené zdi a stavěli kostel znovu, nenašli v základech pod starým presbytářem nic než prach. Zato v sakristii ležel na stole starý, prázdný měšec z hovězí kůže, který nikdo neuměl vysvětlit. Dodnes lidé, kteří přijdou do těšetického chrámu za soumraku a zadívají se do kouta pod klenbu, tvrdí, že vzduch tam voní po dávném lese a cizí stopy v prachu vedou vždy jen k oltáři a zase zpět do tmy.