Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla v České Lípě
„Kde jsi to schoval, ty zbakale?!“
Hanuš přitlačil ruku k hrdlu mladého muže a přišpiloval ho k chladnému kameni stěny. Vzduch v hlavní hale kostela voněl po starém vosku, vlhkosti a těžkém kadidlu, které se sracelo v klenbách vysoko nad nimi. Mladý pomocník, zvaný jen Janek, se třásl tak silně, až mu zuby klapaly. V dlaních křečovitě svíral malý stříbrný kalich, který právě vyťukal z jedné z bočních kapel.
Hanuš nebyl kněz, byl to muž, který věděl, jak zpeněžit ticho prázdných prostor. Jeho oči, malé a šíbrající, nehleděly na chlapce, ale na blaho z drahého kovu. V té chvíli však něco v prostoru zamrzlo. Tři lodi chrámu, obrovské a hluboké, najednou pohltily veškerý zvuk z náměstí venku. Zůstal jen tichý, rytmický zvuk kapek vody dopadajících na dlažbu.
„Dej mi to a možná tě nenechám v té hrobce Berků, aby tě našli až za sto let,“ zasyčel Hanuš.
Janek se pokusil vykřiknout, ale hlas mu uvízl v hrdle. Pohled mu sklouzl k zemi, kde pod jejich nohami spočívali páni z Dubé. Cítil mrazivý chlad stoupající z hlubokých hrobů, jako by samotná země pod nimi začala dýchat. V ten moment se stalo něco, co nemělo smysl. Z vysoké věže, kde v tichosti spaly tři mohutné zvony, se ozval tón. Nebyl to úder kladiva do bronzu, byl to jediný, čistý a neuvěřitelně hluboký zvuk, který se rozlil prostorem jako vlna.
Hanuš prudce pustil Janka. Oba ztuhli. Zvuk nebyl slyšet ušima, ale v hrudi. Byl to tón, který člověka nutil k pokornosti, který v jediné vteřině vymazal hněv i chamtivost. V prostoru mezi sloupy se najednou objevilo světlo. Nebyla to svíce ani slunce pronikající úzkými okny. Byl to jemný, modravý zářivý prach, který klesal z klenby přímo na místo, kde stál Janek.
Hanuš udělal krok zpět. Jeho tvář, doposud zkřivená nenávistí, byla teď bílá jako plátno. V tom světle se Janek nenacházel sám. Viděl stín, vysokou postavu bez tváře, která k němu natahovala ruku. Nebyla v tom hrozba, ale zvláštní, tichý přikaz. Janek pocítil, jak mu z prstů vyklouzil kalich. Předmět však nedopadl na zem s hlučným cinknutím. Klesal pomalu, jako by plaval v hustém medu, a jemně se usadil na kamenný okraj křtitelnice, která stála v koutě jako tichý svědek.
„To není možné,“ vydechl Hanuš a jeho hlas zněl najednou slabě, skoro dětsky. „Tady není nikdo.“
Hanuš se znovu vrhl k kalichu, ale vteřinu předtím, než ho dopadl chytit, se z hlubin hrobky Vartenberků ozval hluboký, dunivý zvuk, jako by se pohnuly tuny kamene. Zem pod nimi mírně zamrzla a vzduch se stal tak hustý, že se sotě dalo dýchat. Hanuš vrzal zuby, ale v jeho očích byl poprvé vidět skutečný strach. Nebyl to strach z člověka, ale z něčeho, co nepatří do světa živých.
Janek s úžasem sledoval, jak se modravý prach pomalu rozptýlil a ticho se vrátilo do lodi kostela. Hanuš už nekřičel. Stál tam, hleděl na křtitelnici a pak pomalu, bez jediného slova, odešel směrem k východu. Jeho kroky zněly prázdně.
Janek zůstal stát sám v šeru gotických klenb. Podíval se na své ruce, které už netřesly. Věděl, že v tu chvíli něco v něm zemřelo a něco jiného se zrodilo. Nedotkl se kalichu. Nechal ho tam, kde ho položila neviditelná ruka.
Dnes už na náměstí v České Lípě žádné klenby nejsou. Zůstala jen prázdnota a vzpomínky na město, které kdysi hořelo. Kdo však dnes přejde přes místo, kde kdysi stála věž svatého Petra a Pavla, může někdy v tichu cítit ten samý mrazivý chlad stoupající ze země, jako by pod chodníkem stále bděli ti, kteří nespí.