Příběh: kostel svatého Petra a Pavla (Velký Újezd)

Bylo to v pondělí ráno, kdy Jan Václavovič objevil nesmírný pocit nepohodlí na chodbách kostela svatého Petra a Pavla. Jeho nohy se zdály být lehké a válely se jako v oblaku. Když se otočil, zastavila ho skvělá kouzelnost ranního slunce, které proniklo mezi černými střechami kostela a lesklým omítkem fasády.

Dnes už téměř nevěřil v nic — dokonce ani v zvyky, které se zdály být součástí jeho kůže. Bylo to před více než rokem, co si odplavil ze svatého Otce na severním konci říše a přišel do Velkého Újezdu hledat nový začátek. Ale tady byla stejná temnota, která ho držela ve strachu a lítosti.

Jan Václavovič šel ke středu kostela, kde světlo padalo na polotmavé zdi jako poklady starověkých tajemství. Při každém kroku se mu zdálo, že pod ním hřmí neznámý nápěv — hudba, kterou nikdy předtím neslyšel, ale která zněla jasně jako pochodnice. Pochyboval, zda to jen hlava tancuje, protože srdce bylo víc než plné smutku.

Ve svatyni se mu otevřely dveře a dovnitř vloudil se slabý dech tepla. Příšerná ticho přemohla jeho mysl, jako kdyby cítil okamžik nadčasového zadržení — chvíle, kterou si byl vědom. Jeho oči se potkaly s obrazem svatých Petra a Pavla vytesaným do kamene a nad nimi socha v náhrobku, jejíž ruce se zdály být místem nesmírného úlevy. Obličej mu se zavzněl zvukovou písmenkou: P-R-A-N-I-T-E.

Na toto slovo byl připraven — i když nikdy nebylo řečeno nahlas, znal ho lépe než vlastní srdce. Věděl, že za mnoho let jeho otec mu neskládal do tisících přísloví toto jediné: „Kdyby se naše duše rozhodly pro pravdu a odpustili sobě vlastní chyby — svět by se stal místem, kam všichni toužíme."

Jan Václavovič pocítil na tváři teplé slzy. Nebylo jasné, zda je to jen reakce na ranní chlad nebo něco jiného — tajemství, které se mu objevilo právě v tomto kostele.

Dveře za ním se otevřely a dovnitř přicházelo dítě. Jeho ruce byly plné květin, ale zároveň jako hladký papír — také prázdné. Dívka si vytvořila krátkou stopu květin, která vedla ke svatyni.

„Dnes ráno jsem viděl v snách ten kostel a ptal se, proč mám sem přinést tyto růže," řekla dívka hlasem, který zněl jako zpěv potoka. „Tak mi to nejstarší zdejší muž říkal."

Řeč jí se zdála být přirozenější, než bylo třeba pro slova takové váhy — ale Jan Václavovič ji neslyšel. Jeho mysl se vrátila k tomu, co slyšel, a on cítil jakoby nový pocit světla ve svém nitru.

Když dívka odešla z kostela se svými růžemi, Jan Václavovič stál u oltáře. V tom okamžiku se mu zdálo, že všude kolem něj jsou hlasy minulosti — ale nebyly to příběhy plné strachu, nýbrž naděje.

Aby byl odvážný, když odešel z kostela a jeho nohy znovu potřásaly pod ním, přemohl ho pocit, že se v tomto míru narodil nový začátek. Bylo to jako tajné spojení mezi minulostí, kterou přežil, a budoucností, ke které se snažil nalezat cestu.

Když vstoupil zpět na ulici Velkého Újezdu, slunce již bylo nad jeho hlavou. A přestože nevěděl, zda to byla pouhá náhoda nebo boží provázání, cítě si nějakou tajemnou úlevu, Jan Václavovič více než kdy jindy věřil: „Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu."