Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Vítkovice)

Hrouda zmrzlé půdy bouchla o dřevěnou rakev s takovým zvukem, až Kryštofovi zalehlo v uších. Hrobař Matěj otřel zkřehlé dlaně o hrubé plátno kalhot a pohlédl na mladého panskeho správce s neskrývaným opovržením. Všechno v této drsné horské končině bylo křivé, tvrdé a neustále zkoušející lidskou trpělivost, přesně jako ta hluboká vlnitá stráň, na jejímž svahu se tísnily domky. Kryštof stál nad čerstvě vyhloubenou jámou a v prstech žmoulal těžký měšec plný cizích peněz. Zlato v něm chladilo kůži, ale mnohem víc ho pálilo vědomí, čí majetek to vlastně drží. Starý sedlák Valenta zemřel před dvěma dny a jeho rodina do posledního dechu tvrdila, že dluh u vrchnosti dávno splatili. Kryštof však potřeboval peníze pro sebe, aby mohl utéci před vlastní minulostí, a tak účetní knihy upravil podle své potřeby. Zápis přepsal, svědky umlčel hrozbami a osiřelou vdovu vyhnal do sněhové bouře.

Nad hřbitovem se mezitím stahovala těžká, olověná mračna. Vítkovická stráň se ponořila do šera dříve, než by odpovídalo denní době, a vzduch voněl vlhkým sněhem a starým tlením. Kryštof se otočil zády k hrobu a spěchal hledat úkryt před blížící se slotou. Hned vedle hřbitova stála prostá barokní stavba zasvěcená apoštolům, jejíž bílé zdi slabě prosvítaly skrze hustnoucí mlhu. Vzal za masivní dubové dveře, které povolily s tichým, dlouhým vrzáním, jež se rozlehlo prázdnou lodí.

Uvnitř vládlo hluboké, téměř hmatatelné ticho. Jediné světlo sem pronikalo úzkými okny a kreslilo na kamennou podlahu bledé pruhy. Kryštof zabouchl dveře, aby odřízl skučení horského větru, a těžce oddechoval. Vůně starého vosku, vlhkého kamene a spáleného lnu mu naplnila plíce. Chtěl se posadit do jedné z lavic, jejíž opěradlo zdobily jemně malované křivky rokajů, ale zarazil se.

Před mramorovým oltářem, v šeru svatyně, stála shrbená postava. Kryštofovi ztuhla krev v žilách. Vždyť kostel měl být prázdný a klíč měl u sebe jen on sám, když ho před chvílí vyprostil od rychtáře. Cizinec se pomalu otočil. Jeho tvář nebyla vidět, halil ji stín těžké kápě, ale zvednutá ruka ukázala přímo na Kryštofa. V téže vteřině se v prázdném prostoru rozezněl tichý, kovový zvuk. Jako by někdo brousil kosu o kámen, ostré a neúprosné drhnutí, které vycházelo odkudsi zevnitř dřevěných lavic, přestože tam nikdo neseděl.

Kryštof couvl k východu, ale klika v jeho zpocené dlani se protočila naprázdno. Dveře byly zamčené zvenčí, přestože do nich před chvílí sám vstoupil a nikdo jiný neprošel. Zvuk broušení sílil, mísil se s tichým šepotem, kterému nešlo rozumět, ale v každé slabice zněla výčitka. Vzduch v chrámu náhle ztěžkl a oteplil se, jako by z mramorové sochy světce proudilo neviditelné sálání. Kryštof padl na kolena, v ústech cítil chuť prachu a strachu. Měšec s ukradenými penězi mu vypadl z ruky a kutálel se po dlaždicích přímo k oltáři, kde se zastavil u nohou kamenné postavy.

V tu chvíli se rozletěla malá boční okénka a dovnitř vnikl prudký poryv ledového větru. Svíčky na oltáři zhasly, ale v temnotě se na zlomek vteřiny rozsvítilo oslnivé, modravé světlo, které ozařovalo tvář sochy svatého Jana Nepomuckého. Její pohled směřoval přesně tam, kde Kryštof ležel zkroucený na zemi. Světlo trvalo jen okamžik, pak nastala tma a hluboké ticho, přerušované jen kapáním tajícího sněhu ze střechy.

Kryštof ráno probudil zmrzlý a zkřivený na kamenné podlaze u vchodu, s prázdnýma rukama a obličejem zabořeným do vlastních dlaní. Měšec s penězi ležel na svém místě u oltáře, ale mince v něm byly proměněny v obyčejné horské kamínky. Nikdo v obci mu nevěřil, když později blouznivě vyprávěl o hlasu v prázdném chrámu, ale on sám už nikdy nevkročil do lesa pro cizí majetek a do smrti se vyhýbal pohledu na hřbitovní bránu. Obyčejní lidé z podhůří si pak v zimních večerech vyprávěli o cizinci, který našel svědomí tam, kde se horský vítr opírá do bílých zdí, a dodnes sem lidé přicházejí hledat odpovědi na otázky, které si v tichu starého chrámu klade každý sám za sebe.