Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Žlutice)
„Kde jsi to schoval, ty lháři!“ zasyčel Mikuláš a přitlačil zraněného muže hřbetem k chladnému kameni. Prsty mu klouzaly po vlhkém povrchu zdi, zatímco v nose cítil pronikavý pach starého prachu a vlhkosti, který stálal vzduch uvnitř tiché prostorové lodi.
Muž pod ním, bývalý písař jménem Jan, jen slabě zakňhaval. Krev z rozsekaného čela mu stékala do očí a barvila bílou košili do temně rudé. Mikuláš ho nenáviděl. Nenáviděl jeho vzdělanost, jeho klid a hlavně ten kousek pergamentu, který mohl zvrátit osud celého panství. Jan však jen slabě usmál tvář a pohlédl vzhůru k vysokým klenbám, které se nad nimi kroutily jako kamenné větve prastarého lesa.
Mikuláš ho prudce odstrčil. Jan dopadl na hrobové desky v podlaze, kde se pod vrstvou prachu rýsovaly jména lidí, kteří už dávno spali v hluboké kryptě. V prostoru vládlo hrobové ticho, přerušované jen vzdáleným rytmem kapek vody, které dopadaly někde v hloubi sakristie. Světlo pronikalo hrotitými okny v úzkých špaletách, ale dopadalo jen na polovinu lodi. Druhá polovina zůstala v šeru, kde se v koutích skrývaly stíny, které se zdály hýbat vlastní vůlí.
„Řekni to, nebo tě nechám tady hnít jako ty ostatní,“ pohrozil Mikuláš a v ruce pevně stiskl nůž.
Jan se pokusil zvednout, ale jeho síly došly. Jeho pohled se upřel na jižní stěnu presbytáře. Tam, v polumraku, se blýsaly zbytky starých barevných malb. Byly to ornamenty z jiných časů, vybledlé, ale stále tajemné. Jan nepromluvil. Místo toho začal tichým, chraplavým hlasem šeptat modlitbu, která zněla spíše jako vyznání.
Mikuláš se rozčílil. Přistoupil k Janovi a zvedl ruku k úderu, ale vteřinu předtím, než dopadl, se stalo něco, co mu zastavilo krev v žilách. Z hlubokých stínů jižní lodi, tam, kde zeď s hrotitým průchodem dělila prostor, vyšlo prudké, bílé světlo. Nebylo to světlo svíce ani slunce. Byl to paprsek tak čistý a intenzivní, že na okamžik oslepil oba muže.
V tom světle se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale spíše hluboký, vibrující tón, který rozvibroval samotné pilíře baziliky. Mikuláš pocítil, jak mu z ruky vypadl nůž. Kov zazvonil o kamenný dlažební kámen, zvuk se roznesl klenbou a odrážel se od stěn, až ztichl v hloubi chóru.
Když Mikuláš znovu otevřel oči, světlo zmizelo. Jan ležel nehybně, ale na jeho tváři byl zvláštní mír. V rukoucích, které měl složené na hrudi, držel ten hledaný pergament. Jenže nebyl sbalený, jak by měl být. Byl rozvinutý a prázdný. Inkoust, který měl být důkazem zrady a moci, byl zcela pryč. Stránka byla čistá jako nově snesený sníh.
Mikuláš se rozhlédl kolem sebe. Cítil náhlý, mrazivý chlad, i když v kostele nefoukal průvan. Měl pocit, že ho pozorují tisíce očí z hlubin země, z té temné krypty, kde v měděných rakvích odpočívali šlechtici z rodu Kokořovců. Pocit hrozby, který ho doprowadil do tohoto místa, byl pryč. Nahradila ho prázdnota a zvláštní, tíživý pocit v hrudi, který ho nutil klesnout na kolena.
Když Jan vydechl svůj poslední nádech, Mikuláš nevíral, že by mohl znovu zvednout ruku k násilí. Vstal, nechal prázdný papír ležet vedle mrtvého těla a vyběhl ven do ostrého vzduchu. Za ním zůstaly jen tiché zdi, které stály zde už stovky let a viděly tisíce podobných hříchů.
Kdo by dnes věděl, zda byl ten záblesk jen hrou světla v hlubokých špaletách oken, nebo zda se z hlubin země probudilo něco, co nezná lidské zákony. Jen ti, kteří dnes vstoupí do ticha žlutické baziliky, občas pocítí ten samý chlad v zádech a neznají důvod, proč se najednou chtějí poklonit.