Příběh: Kostel svatého Prokopa (Semčice)
„Ty jsi mi dal slovo, pane Vítku.“
Dveře kostela se za ním zavřely s takovou prudkostí, že se zvonkohra na věži zachvěla a zvon *Maria* vydal hluboký, neochotný zvuk, jako by se probouzel z dlouhého spánku. Vítkův dech se zviditelnil v chladu, i když venku bylo léto. Vzduch voněl po vosku, prachem a něčím starým, co se nedalo pojmenovat — jako by stěny kostela pohlcovaly nejen modlitby, ale i tajemství.
Na lavici před hlavním oltářem ležela jeho ruka, prsty skleslé, jako by je někdo neviditelný stáhl dolů. *Prokopův kostel.* Tady měli být ti, kdo ho znali, kdo by mu řekli, jak to udělat zpátky. Ale tady byl jen on, Vítěk Zikmund, a jeho slovo, které se rozbilo o zem jako skleněná lahvička plná vína.
„Pane Vítku, tohle není řešení!“ ozval se mu v hlavě hlas, který zněl jako jeho vlastní, ale hlubší, jako by ho někdo promlouval z dálky. Podíval se na oltář, kde mezi zlatem a červeným sametem svítil obraz Nejsvětější Trojice — tři postavy, které se k sobě klaněly, ale jejich tváře byly tak vybledlé, že se v nich dalo číst, co chtělo.
V tom ho něco štípnulo do zápěstí. Zvedl ruku a spatřil malý, černý hmyz, který se na jeho dlaně pomalu plazil k prstu. Včela. V červenci. Uprostřed kostela. Když se snažil zvíře setřást, zůstal mu na kůži jen lehký, teplý dotek, jako by ho někdo políbil.
„Ty jsi mi dal slovo, pane Vítku,“ zopakoval si nahlas. A pak ho to udeřilo: *slovo* — to bylo ono. Slovo, které dal před týdnem starému Mikuláši, když mu ten prozradil, kde jsou ukryté mincí z vyrabovaného vozu. *„Zítra ráno, pane Mikuláši, a já ti dám polovinu.“* Ale zítra nešlo. Zítra už nikdy nešlo.
Krok za krokem se vydal ke dveřím, ale když se dotkl kliky, ucítil, jak se mu pod prsty rozpadá dřevo. Nebylo to nic, jen stará vrstva barvy, ale vtom ho něco stáhlo zpět. Za jeho zády se na oltáři rozsvítila svíčka, kterou před chvílí nikdo nechal zapálenou. Plamen se vztyčil do výšky, jako by ho někdo foukal, a pak se náhle sklonil k obrazu svatého Prokopa. Ten držel v ruce knihu, ale když Vítěk přiblížil oči, viděl, že stránky nejsou prázdné — na nich se leskly slova, která se měnila, jako by je někdo psal tužkou z neviditelného stolu.
*„Vrátíš to.“*
Hlas přišel z nikam a z všude zároveň, hluboký jako zvon, který nikdy nezazní. Vítěk se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen stíny od svíček, které se hýbaly samy od sebe.
„To není možné,“ zašeptal.
„Je,“ řekl hlas. „Ale ty to víš.“
V tom se dveře kostela otevřely samy. Venku stál Mikuláš, jeho tvář osvětlená měsícem, v ruce držel malý vak. „Pane Vítku, já vím, že jste mě zradil. Ale já vím také, kde jsou ty mince.“ Jeho oči se leskly, ale ne strachem. „Protože já jsem vám dal slovo jako první.“
Vítěk se zakopl o lavici. *Dva muži, dvě slova, jedno lži.* A mezi nimi něco, co se nedalo pojmenovat — jako by kostel dýchal, jako by ho stěny stahovaly ke svému tajemství.
Když se později probral na prahu kostela, Mikuláš už byl pryč. V ruce držel ten černý hmyz — včelu, která mu teď pomalu umírala na dlani. A v kostele zůstal jen jeden zvuk: zvonek, který se zvonil sám, jako by někdo uvnitř volal.
Vítěk se podíval na své prsty. Na nich nebyla žádná rána, žádná stopa. Jen prášek z rozpadlého dřeva a vůně, která zůstala — jako by kostel pohltil jeho hřích i s ním.
A když se ohlédl, uviděl na stěně za oltářem něco, co tam předtím nebylo: malý křížek, vyřezaný do kamene. A vedle něj slovo, které se mu zdálo znát:
„Semčice.“