Příběh: Kostel svatého Prokopa v Hrnčířích
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že se jeho život stal hrozným mřížením minulých chyb a současného zoufalství. Dobytek na poli neměl důvod se honit; všichni spali hluboce pod teplými pokrývkami, kromě něj. Jeho tělo ho trápilo únavou a srdce bije neuvěřitelnou rychlostí, jako by se chtělo vyprázdnit z ňader. Povětšinu noci strávil v tísni, hledaje odpovědi na otázky, které mu nikdo nepodával.
Složený do šedého roucha a s kloboukem potíraným časem stál před otevřenými dveřmi kostela svatého Prokopa. Dýchání se jeho prsním plícemi proplétalo tichou hudbou zvonu, která nechal vzdáleně státi po boku kostelové věže. Půda kolem něj byla lehká a vlhká, potem svázaným s chladnými oblaky, které se táhly nad krajinou.
Vnitřnost kostela přivítala jeho ústa slabším, ale stále žhoucím dechem. Slabý světlo pronikalo skrze okenice, rozštěpená okna vytvořila zázrakové paprsky na podlaze, která se zdála jako mřížka jemného hedvábí. Smysly ho napadaly jakoby náhle — vůně starých dřevěných plošek smísila se s tmavým, ale neodolatelně lákavým zápachem kadidla.
Martin si sedl na nízkou skříň vedle oltáře. Jeho oko bylo upoutáno tím složitým vzorem v koberci, který se zdál tančit pod jeho prsty. Přemítal o životě bez cíle, o ztracených příležitostech a neustálé boji s vlastními zlé pudy. Kdykoliv se ocitl na pokraji zoufalství, začínal si připomínat slova starého faráře, jehož hlasy zněly jako hudba někde daleko v čase a prostoru.
Náhle ho dohnala hluchá zvuková vlna — nebojivý a přesto hrozivý šum, podobný tmavému víru. Oko se vzpřímeno; když se otočil, spatřil černou postavu, která se zdála jako stín v prostoru uprostřed slunečního paprsku. Pohled jejich duchovité tváře byl těžko vyjádřitelný — něco mezi smutkem a útěchou, jakoby znal jeho srdce stejně jako vlastní.
„Co hledáš?“ zahovořil stínový hlas tak, že Martin se podivil, že to slyší, protože řeč byla bez hluku. V duchu odpověděl: „Víc než moji vlastní chyby — chtěl jsem najít odpuštění.“
Stín se usmál tím způsobem, který vypadalo jako pohyb kostí, nikoli kůže. Pak si přivydral rukavici a ukázal mu malou perlu, která svitla tak intenzivně, že Martin musel odvrátit oči.
„Nechť to bude známkou...“ zahovořil stínový hlas. A poté se rozedmíval jako kouř a zmizel do šedého mžiku rána, který začal probíhat na obloze.
Martin seděl nehybně, s perle v ruce, která stála jako ohnivý bod uprostřed jeho vlastních nejasností. Světlo se uvnitř kostela stalo více pronikavé — neboť zdálo se mu nyní plné naděje.
Stoupající z pola, kde byl na místě, podíval se na východ, kde se zlatý světelský proužek snažil zasunout mezi oblaky. Nebylo to jen obyčejné ráno — něco nového se začínalo rozpouštět ve všech hranicích jeho života.
Když si vzpomněl na cestu domů, přemýšlel: Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.