Příběh: kostel svatého Rocha (Žebrák)
Když se mučednický svícen rozlomil na dvě poloviny a světlo zůstalo celé.
Jindřich Feyreisl, syn žebráckého měšťana, držel v rukou zlomený svícen z olšového dřeva, jehož vnitřní dutina byla vyplněna voskem z včelích plástů. V kostele svatého Rocha nepálil žádné svíce – mor už dávno vyhasil všechny plameny, a zbylo jenom ticho, které vdechovalo jako lepkavý prach. Vzduch voněl po vlhkých kameních a něčím starším, jako by zde někdo dávno zapomněl dýchat.
„To není možné,“ zašeptal, ale jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Svícen se rozlomil přesně uprostřed, když ho před chvílí položil na kamennou lavici u oltáře. A přece – když se podíval dovnitř, tam bylo světlo. Neplamen, neodraz, ale světlo jako by se zdržovalo v temnotě, jako by čekalo. Jako by ho někdo tam nechal pro něj.
„Pánové!“ zavolal, ale kostel byl prázdný. Žádné kroky, žádné šeptání, jenom ticho, které se náhle stalo příliš tlusté, jako by ho něco drtilo. Přiložil ucho ke zlomenému dřevu a slyšel – ne zvuk, ale něco jako tlukot srdce, které bije v opačném směru. Pak se mu zdálo, že z temnoty vykoukl oči. Ne lidské. Něco, co mělo mnoho zubů a žádné víčka.
„Jsi tu sám, Jindřichu?“ ozvalo se z ničeho.
On se odrazil od zdi, až se mu pod patami rozprášily kousky suché trávy, které sem někdo vynesl jako posvátnou posypku. „Kdo to je?“ zeptal se, ale už věděl, že odpověď nebude mít tvar slov. Byla to jenom otázka, která se sama na něj odpověděla – jako když se voda stáhne od břehu a odhalí, co bylo pod ní ukryto.
Vtom se mu svícen v rukou rozžhavil. Ne hořel, ale *svítil*, jako by ho naplnilo něco, co nemělo teplotu. A když se podíval na své dlaně, nebyly tam žádné popáleniny. Jenom pruhy světla, které se vine jako žíly pod kůží.
„To není zázrak,“ řekl mu někdo za zády. „To je jenom paměť.“
Otočil se – a uviděl starého kněze, kterého nikdy předtím neviděl. Ten měl v očích barvu jako staré sklo, a jeho ruka, která ukázala na zlomený svícen, byla pokrytá jizvami, které vypadaly, jako by je někdo vyryl nožem. „Paměť toho, co se tu dělo, když mor odnášel lidi jako seno. Paměť toho, jak se lidé modlili, až se jim roztrhly hlasivky. Paměť toho, jak jsme se tu schovávali my – ti, kteří jsme přežili.“
Jindřich chtěl říct, že to není možné, že on sem nikdy předtím nechodil, že žádný kněz tu není. Ale slova mu zůstala v krku. Protože ten muž věděl, že on tu byl. Vždycky tu byl. Jenom si to nepamatuje.
„Proč mi to ukazuješ?“ zeptal se nakonec.
Starý kněz se usmál, ale jeho ústa se nepohnula. „Protože jsi tu ještě jednou přišel. A tentokrát už neodejdeš.“
Jindřich se podíval na zlomený svícen v ruce. Světlo v něm pulsovalo jako srdce. A pak si uvědomil, že už dýchá jinak – hluboce, jako by se mu v plících rozvinuly křídla.
Když později vyšel z kostela, slunce ho oslepilo. Ale v kapse měl kus olšového dřeva, který se mu v ruce rozžhavil teplem, které nebylo teplem. A když se podíval na hřbitov, uviděl mezi náhrobky sochu anděla, který držel v ruce něco, co vypadalo jako zlomený svícen.
A věděl, že pokud se ještě jednou vrátí, bude tu čekat někdo, kdo mu řekne, jak se to stalo, že on tu byl vždycky. A že světlo, které nese v sobě, není jeho. Je to jenom půjčka.