Příběh: Kostel svatého Šimona a Judy (Plazy)

„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ křik Matěje rozrazil ticho nad návsí, zatímco jeho prsty křečovitě svíraly límec starého muže.

Starý Jan jen mlčel a hleděl prázdnými očima na vyvýšeninu, kde nad obcí panoval kostel svatého Šimona a Judy. Matěj cítil, jak mu v hrdle stojí žluč. V kapse měl dopis, který mohl zničit jeho jméno, jeho majetek i budoucnost v Plazích. Jan byl jediný, kdo znal pravdu o tom, jak Matěj přišel k půlce svých pozemků. Ten dopis musel zmizet, a s ním i Janův klid.

Matěj ho s prudkostí odhodil k pískovcové zdi, která obklopovala starý hřbitov. Jan dopadl do prachu, z kterýho stoupal šedý mrak. Vzduchem se nesla těžká vůně vlhkého kamene a hnijících listů, která v kombinaci s chladem stoupajícím ze země mrazila až do kostí. Matěj se naklonil nad ním a zasyčel, aby mu nikdo neslyšel. Nabídl mu h handful stříbrných mincí, pokud Jan přísahá, že dopis nikdy nenajde nikdo jiný. Jan však jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k hlavnímu vchodu chrámu.

Matěj s hnusným pocitem v hrudi vstoupil dovnitř. Vzduch v lodi byl hustý, nasycený vůní včelího vosku a starého dřeva. Kroky mu v tichu hřměly, zatímco se pohledy zvedaly k klenbám. Zastavil se před hlavním oltářem. Andělé z řezb Práška na něj hleděli s výrazem, který Matěje náhle přejel mrazem. Zdalo se, že ty dřevěné tváře nehlídají jen svatý prostor, ale soudí každého, kdo do něj vstoupí s černým srdcem.

V tu chvíli se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. V kostele nebyl nikdo, přesto slyšel za sebou jasný, kovový zvuk. Jako by někdo zaklapl těžkou knihu nebo zavřel dveře sakristie. Otočil se prudce, ale za ním byla jen prázdná loď a stíny dopadající z pilastrů. Pak spatřil světlo.

Ten paprsek slunce, který pronikl úzkým oknem, dopadl přesně na kazatelnu. Matěj k ní přistoupil, přitahován neznámou silou. Na dřevě řezb evangelistů spatřil něco bílého. Byl to ten dopis. Ležel tam, přestože ho Jan měl v bezpečí v domě, a přestože Matěj ho předtím neviděl na tomto místě. Jak se tam dostal? Jan byl příliš slabý na to, aby do kostela vběhl a položil ho tam během několika minut, kdy Matěj šel z hřbitova k vchodu.

Matěj dopis uchopil, ale v momentě, kdy ho chtěl roztrhat, ucítil na svém rameni dotek. Nebyl to prudký stisk, ale lehký, téměř neznatelný tlak, jako by ho někdo jemně zastavil. Zmrzl. V tichu kostela zazněl šepot. Nebyl to hlas člověka, spíše zvuk větru v klenbách, který však zřetelně vyřekl jeho křestní jméno.

Matěj s dopisem v ruce odstoupil od kazatele. Cítil, jak mu tlukot srdce otřásá celým tělem. Podíval se znovu na sochy na oltáři. Šimon a Juda, svatí od naděje a těžkých případů, na něj hleděli s nepochopitelným soucitem. V ten okamžik Matěj pochopil, že pokud ten papír zničí, zbaví se sice strachu z práva, ale navždy zůstane vězněm vlastní lži.

Vyšel z kostela pomalu, s dopisem stále v ruce. Když znovu spatřil Jana sedět u pískovcové zdi, neřekl nic. Jen mu podal stříbrné mince zpět a dopis položil na zem k nohám starce.

Když se Matěj ohlédl zpět na věž zvonice, cítil, že v tom prostoru zůstalo něco, co už nikdy nepochopí. Některé věci v Plazích zůstávají skryty za tichem kamenných zdí, a jen ti, kteří do nich vstoupí s těžkým svědomím, poznají, že v tom kostele není člověk nikdy skutečně sám.