Příběh: Kostel svatého Šimona a Judy (Štětí)
Václav stiskl rukojeť sekery tak silně, až mu zbělely klouby na prstech, a dřevem zatřásl vztek. Voda z rozvodněné řeky mu sahala po kolena, ledová a kalná, přinášející s sebou větve, bláto a zápach mrtvých ryb, které před nedávnem zaplavily celé údolí. Zkáza byla dokonána loni na podzim roku sedmnáct set osmdesát čtyři, kdy se proud valil ulicemi s takovou zuřivostí, že z kdysi hrdého stánku svatého Šimona a Judy nezbyla stát než jediná opuková věž, čnějící k nebesům jako osamělý prst obvinění. Zbytek lodě se zhroutil do bahna a on měl nyní za úkol dokončit dílo zkázy, rozebrat zbývající potlučené trámy a prodat je na palivo, protože město potřebovalo peníze a víra, jak si hořce myslel, lidem prázdná břicha nezaplní.
Vzduch v rozbořeném koutě voněl zatuchlinou, tlejícím dřevem a vlhkým vápnem, které se mísilo s pachem bláta. Václav se napřáhl k ráně, jež měla rozštěpit poslední zbývající dubový trám podepírající zborcenou kruchtu, avšak ruka mu strnula ve vzduchu. Z temnoty pod spadenou střechou k němu dolehl zvuk, který sem nepatřil. Bylo to tiché, pravidelné škrábání, doprovázené slabým povzdechem, jako když někdo po dlouhé cestě skládá těžké břemeno z ramen.
Otočil se s bušícím srdcem a zamžoural do stínů, kam denní světlo pronikalo jen skrze díry v rozvalené střeše. Na zemi, přesně tam, kde ještě před rokem stával hlavní oltář a kde nyní ležely jen nánosy bahna a prachu, sedělo dítě. Dívka v potrhaných šatech, bosá a potřísněná hlínou, upřeně hleděla před sebe a prsty hladila kámen, jenž vyčníval z trosek.
„Co tady pohledáváš, holka?“ zavrčel Václav, ale hlas se mu podivně zlomil. „Tohle není místo pro živé, tady už zbyla jen smrt a dříví.“
Dívka neodpověděla, pouze zvedla hlavu. Její oči byly nezvykle jasné a v šeru svatyně z nich vyzařoval podivný, teplý svit, který nepatřil žádnému ohni ani slunečnímu paprsku. Vstala s lehkostí, která odporovala všemu utrpení posledních měsíců, a přistoupila k oltářnímu stupni, jenž jako zázrakem zůstal netknutý pod nánosy sutě.
Václav udělal krok zpět, dech se mu zadržel v hrdle. Vzpomněl si na matčina slova o starých časech, o chrámu, který stál na tomto pahorku již za dob dávných předků, o požárech, válkách a vojskách, jež tudy táhla a pálila vše v cestě, přičemž pokaždé, když se zdálo, že nezbyla naděje, lidé se vrátili a zvedli zdi znovu z popela. Cítil, jak mu po zádech běhá mráz, přestože v místnosti bylo vlhko a dusno.
Dívka přiložila dlaň na studený, vodou ošlehaný kámen základní desky, kterou teprve nedávno posvětila kněžna z Lobkowicz, a lehce se usmála. V tu chvíli se roznesl kostelem hluboký, dunivý tón, jako když se rozezní zvon ve věži, ačkoliv zvony dávno popadaly do hlubin pod nánosy sutě. Nebyl to zvuk kovu, byl to zvuk země, která se nadechuje.
Václav upustil sekeru na zem. Tupá rána se rozlehla prázdným prostorem a v tu ránu ticho vytesané do trosek zhoustlo. Když znovu pohlédl na místo, kde dívka stála, bylo prázdno. Žádné stopy v bahně, žádný hlas, jen ticho a vůně čerstvě omítnuté zdi, která se mísila s pachem přicházejícího jara.
O několik měsíců později střecha nového barokního chrámu opět chránila poutníky před deštěm a lidé přicházeli v neděli v zástupech, aby modlitbami poděkovali za záchranu. Václav stával vzadu u dveří, s čistýma rukama a pokojem v duši, který si neuměl vysvětlit. Nikdy nikomu neřekl, co toho dne v rozvalinách spatřil, ale když se dívá na tyrolské štíty tyčící se nad řekou a vidí, jak se věž svatého Šimona a Judy hrdě zrcadlí v hladině Labe, ví s jistotou, že některé domy padají jen proto, aby lidé ukázali, že dokážou vstát z mrtvých.