Příběh: Kostel svatého Štěpána (Bílá Hůrka)
Krvavé prsty se křečovitě zabořily do studeného kamene zdi, zatímco z hloubi hrdla unikl tichý, zvířecí chropot. Mikuláš se opřel o hrubý povrch gotického oblouku a zíral do tmy, která ho obklopila. V levé dlani stále svíral těžký stříbrný pohár, ukradený z domu pána z Malovic, jenže v tuhle chvíli mu ten kov připadal tíživější než celé hřbitovní kamení kolem něj. Každý zvuk, každé prasknutí větve v blízkosti Bílé Hůrky znělo jako dopad meče o brnění.
Utekl sem, do stínu kostela svatého Štěpána, protože věděl, že v noci nikdo nenahlašuje zloděje v blízkosti svatyně. Věřil, že se zde schová před spravedlností, ale jakmile vstoupil do chladu chóru, pocítil, že v tomto prostoru není sám. Vzduch zde chutnal po starém prachu a vyhaslých svících, s příchutí něčeho mnohem staršího, co v zemi dřelo dávno předtím, než zde poprvé zazněla křtící voda.
Mikuláš se rozhlédl. Světlo měsíce pronikalo úzkými okny a kreslilo na dlažbu bílé pruhy, které vypadaly jako kosti. Zastavil se před hrobkou rodiny Malovců. Studený průvan mu oblýzal krk a on ztuhl. V ten moment se z ticha ozval zvuk, který neměl v prázdném chrámu být. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který mu otřásl v hrudníku. Byl to zvuk zvonu, ale ne z věže venku. Zvuk přicházel zpod jeho vlastních nohou, z hlubin země, kde kdysi lidé obětovali krev svým starým božstvům.
„Vrať to,“ ozvalo se v jeho hlavě, přestože v sále nebylo slyšet ani jedno slovo.
Mikuláš ucouzl, až narazil zády do mříže. Pohár mu vyklouzl z prstů a s hlučným cinkotem dopadl na kamennou podlahu. Vteřinu poté se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z místa, kde pohár ležel, začalo vyvěrat slabé, modravé světlo. Nebylo to světlo plamene, ale záře, která připomínala mlhu stoupající z ranní rosy. Světlo se pomalu začalo hýbat, plazilo se po zemi jako živý tvor a obklopilo jeho boty.
Muž se pokusil odstoupit, ale nohy mu neposlechly. Stál jako přikovaný, zatímco ta záře stoupala výš a výš, až mu sahala k pasu. V tom mrazivém světle spatřil v koutě kostela postavu. Byla to jen silueta, průsvitná jako pavučina, bez tváře, ale s přítomností tak silnou, že Mikulášovi ztuhla krev v žilách. Postava neukázala hněv, jen neutuchyvající smutek, který zaplavil prostor i s ním.
Mikuláš klesl na kolena. Nebyl to náboženský gest, ale zhroutil se pod tíhou něčeho, co nedokázal pojmenovat. V tu chvíli pocítil na čele dotek, jemný jako křídlo motýla, přestože v prostoru kolem něj nikdo nestál. Ten dotek byl ledový, ale zároveň přinesl zvláštní klid, který ho přinutil poprvé v životě pravdivě uznat svou vlastní zhařost.
Když se modrá záře rozplynula a tma znovu pohltila interiér, Mikuláš zůstal klečet v tichu. Pohár ležel vedle něj, nyní už jen jako kousek bezcenného kovu. Vstal, zvedl stříbro a pomalu, s těžkým srdcem, vyrazil zpět cestou, kudy přišel, aby věc vrátil tam, kde jí bylo místo.
Když opouštěl hřbitovní areál a pohledem zabloudil k samostatné zvonici, zdálo se mu, že v jejím okně zahlédl krátký záblesk světla, jako by ho někdo doprovázel až k bráně. Nevěděl, zda ho zachránil svatý Štěpán, nebo zda ho varoval duch z dávného obětiště, které kdysi leželo pod základovými kameny chrámu.
Kdo dnes stojí v tichosti u hrobky Malovců, může pocítit ten samý mrazivý dotek na kůži, který kdysi změnil osud jednoho zloděje.