Příběh: Kostel svatého Štěpána (Kozolupy)
Bylo to ve středu poledne, kdy se Jan Václav, zahalený do svého obyčejného plátového obleku a s vážným výrazem na obličeji, zastavil před roztomilou budovou Kostela svatého Štěpána. Slunce stoupalo nad Kozolupy, jeho paprsky se hnalily podél kamenických fasad a rozsvítily bílý prach, který ležel na cestě kolem kostela jako nápadný vzpomínka na nějaké dřívější oslavu. Ale Jan Václav nebyl přichycen svou vzhledem; jeho mysli se točily kolem záhadného dopisem, který nedávno obdržel — dopis od někoho, kdo mluvil s jeho dlouho utišenou duší.
Zatímco Jan Václav krotil rachotnou chuť hladu po neustálém chodit a procházet se v okolí, zazvonil zvonkový zvuk s obvyklou přítomností. Zvuk toho zvonařského volání rozléhal jakoby kroužil kolem něj, pronikal jeho mysl a dýcháním. Když otočil hlavu v hledání původu těchto znění, uviděl stáří vrstvu, která se držela kostelního zvonu — svědka mnoha životů a úmrtí.
Zatímco se blížil ke vchodu, jeho nohy byly jako by váhaly. Ještě neslyšel řeč přítele ani nepřítele; nic z toho nevypadal na podnět k vyjádření svého soucitu a roztržitosti, kterou cítil. Když se otočil ke dveřím, náhle slyšel šust větru plující skrze stromy mimo kostel — zvuk jakoby hledal ústředí, aby svým pohybem promluvil.
Dveře se otevřely sama sobě a Jan Václav se nachýlil dovnitř bez jiného vědomí než touha po odpovědi. Bolestivé světlo, které se vrhalo skrz velkou barokní okenici, měnilo barevnost podobenství na oblacích — od nádechu studna k jemnému zlatu. Překvapivě byl Jan Václav pociťován nevyjasněným pocitem tepla, které se přibližovalo k jeho kožené kůži.
Sedmá hora v noci nebyla již daleko, a tato noc slibovala být stejně černá jako ty mnohé, které Jan Václav trávil ve svých myšlenkách. Ale zde, uvnitř kostela, se něco dělo — nejasné pohyby a tiché hlasy plnily prostor kolem něj. Nepochybně byla to právě tato ticha, která mluvila víc než jakákoli slova.
Najednou, v zrakujících se stínů, se objevil obličej muže — jeho oči upoutaly Jana Václa stejným intenzivním blikáním, což se zdálo jakoby hořelo ve tmě. Ten pohled na něj žádal po více než slova mohou vyjádřit; připomínka dětství, které již dlouho zapadlo do jeho paměti.
„Jan Václave,“ ozval se hlas, který se zdál známý, ale zároveň cizí — jako kdyby nesla v sobě jakousi starobylou pravdu. Jan Václav ztroskotal na kolena, nejsilnější pocit hrůzy prošel jeho nervy, a ještě předtím než se rozhodl odpovědět, vystoupil smysl, který mu umožnil cítit, jak si uvědomuje: zde bylo něco.
„Jak to jste tady?“ oslovil tento obličej. „Co hledáte ve svých nočních myšlenkách, když všechny odpovědi žijí uvnitř místnosti, kterou zastavila stín?“
Jan Václav chtěl odkvapit, ale něco se udrželo. Byla to jistota a potenciální naděje v těchto slovech. Cítil hluboké teplo a teplý zápas mezi světlem a tichou nocí, které se proplétaly kolem něj — vzájemný pohyb jako žehlení jeho duše.
„Neznám vás,“ zněl jeho hlas křehce. „Ale potřebuji vědět... Proč se otočila osudová strana?“
Způsob, jakým obličej usmál, nebyl žádnou konkrétní odpovědí — bylo to pouze následné zapojení jeho duše do toho, co se dalo cítit skrze vůni svěcené pokožky a zvuky božských modliteb. V tom okamžiku Jan Václav nebyl schopen rozlišit mezi realitou a snem — byl to jen případ náhody?
Přesto si vzpomněl na ten starý dopis, který měl znít jako zvuky hlasu muže. Vzpomenul si na slova plné záhadnosti a lásky — na to, že se sám když byl dítětem, cítil podobnou hlubokou spojitost s tímto místem.
„Tady nenajdete nic jiného než klid,“ odpověděl muž, zatímco se blíže přiblížil. „A v každém klidu je možnost nahlédnout do své duše — a často to víme pouze když nevidíme cestu.“
Jan Václav odcházel, ale mysl mu byla plná otázek. Zda se v tomto kostele skrývala odpověď na jeho hledání? Byl to náhoda — nebo bylo tam co chytit? Jakmile se kroky Janova staly neslyšitelné a zvony znovu začaly svůj hlasný příběh, kostel pokračoval ve svém tichém úkolu — vychovávat duchy a lásky až do konce času. A stále tam chodili lidé, aby slyšeli ten zvuk znova, někteří se vracejíce opakovaně pro něco co bylo neviditelné — vědět se to nedá.