Příběh: Kostel svatého Tomáše Becketa

„Víš, co to znamená, když tě někdo zavře v kostele a klíče zůstanou venku?“

Hana se opřela o studený kámen oltáře a její dech se zvedal jako bílý mrak v chladném vzduchu. Věděla, že by měla křičet, ale místo toho se jen dotkla prstů na svém levém zápěstí – tam, kde se včera večer řezala. Krev už zaschla, ale bolest ještě hořela. *„Proč jsi to udělal, Matouši?“*

Dveře kostela se třásly od nárazů. *„Hana! Otevři!“*

Nevyslyšela ho. Místo toho se podívala na fresku nad hlavou – svatý Tomáš, jak drží nůž, a nad ním světlo, které jako by pronikalo ze stropu. *„Co jsem ti udělala, abys mě opustil takhle?“*

„Hana!“ Tentokrát to znělo zoufale. *„Klíče máme v kapli!“* Matoušova ruka se protlačila mezi dveřmi, ale ona se jen otočila. *„Jen jdi. Nech mě tu.“*

Místnost se najednou naplnila tichým zvukem – jako by se někdo pomalu pohyboval po kamenných schodech. *„Kdo je tam?“*

Nikdo neodpověděl. Ale když se podívala na oltář, viděla, že se na něm pomalu rozplývá tenká vrstva prachu. *„To není možné…“*

„Hana!“ Matoušova hlas se přerušil. *„Klíče jsou v kapli svaté Anny!“* Znělo to jako výzva, ale ona už neposlouchala. Místo toho se její pohled zastavil na malbě nad hlavou – na světle, které se zdálo, jako by se pohybovalo samo od sebe.

Vtom se dveře náhle otevřely. *„Nakonec jsi přišel.“*

Matouš stál v průchodu, ale jeho tvář byla bledá jako vápno. *„Co se ti stalo?“* Jeho ruce se třásly, když jí pomáhal vstát. *„Proč jsi zůstala sama?“*

Hana se nepohnula. *„Slyšela jsi to?“*

„Co?“ Matouš se podíval na oltář, kde se teď prach opět usadil. *„Slyšel jsem jen tebe.“*

Ale ona věděla, že někdo byl tu s ní. Když se podívala na svou ruku, řez už tam nebyl. *„Matouši…“* Začala mluvit, ale slova se jí ulpívala v krku. *„Všechno je jinak.“*

Matouš ji vzal za paži a odvedl ji ke dveřím. *„Pojď ven. Je tu zima.“*

Ale ona se ještě jednou otočila. *„Proč jsi mě nechal?“*

V kapli svaté Anny visel obraz Panny Marie, jejíž tvář se zdála sledovat každý jejich krok. *„Protože tě miluji,“* řekl Matouš tiše. *„A já tě nikdy nezanechám.“*

Když vyšli ven, sníh padal klidně na kostelní věž. Hana si třela zápěstí, ale žádná bolest tam nebyla. *„Tak proč…?“*

Matouš se jen usmál. *„Protože někdy stačí, když někdo ví, že ho někdo čeká.“*

Ale když se Hana podívala zpět do kostela, viděla, jak se nad oltářem pomalu rozsvěcuje světlo – jako by někdo tam ještě stál. *„A co když mě někdo čekal už dávno?“*

Matouš nic neřekl. Jen ji vzal za ruku a odvedl ji pryč. Ale když se vracela, slyšela za sebou šepot, který znala: *„Vrať se…“*