Příběh: Kostel svatého Urbana (Vysoká)
Krvavé prsty se třesly, když Jakub v tichu noci přitiskl ruku k ústům své ženy, aby její vzlyk neprobudil celou vesnici. V kapse měl těžký měšec s cizím zlatem, které v hrobové tichu cesty znělo jako hrom. Každý krok po rozmočených cestách Vysoké ho táhl blíž k té bílé stavbě, která právě vyrostla z prachu a vápna. Nový kostel svatého Urbana stál před nimi jako tichý svědek, jeho čerstvá omítka v měsíčním světle svítila jako kost.
Jakub vrazil do dveří. Vzduch uvnitř voněl po vlhkém vápně, čerstvém dřevě a něčem, co připomínalo starý kov. Nehledal útéchu, hledal úkryt. Zlodějství, které spáchal, nebylo jen otázkou peněz; zradil člověka, který mu v nouzi pomohl, a udělal to s chladnokrevností, která ho nyní začínala žrat zevnitř. Stál v hlavní lodě a díval se nahoru, kde se barokní oblouky ztrácely v temnotě.
„Tady nás nenajdou,“ šeptal, ale jeho hlas zněl cize, jako by v tomto prostoru neměl právo existovat.
Jeho žena, Anežka, se od něj odtrhla a klesla na kolena. Neplakala, jen zírala na oltář. Jakub se k ní sklonil, chtěl ji vtáhnout hlouběji do stínu, když vtom to přišlo. Bez jediného pohnutí zvoníka, bez lidské ruky, se z věže ozval zvuk. Nebyl to zvonění k modlitbě. Byl to jediný, hluboký, dunivý úder, který otřásl samotnými základy země pod jejich nohama.
Ten zvuk nebyl jen slyšet, byl cítit v kostech. Byl to kovový řev, který rozsekal ticho jako nůž. Jakub ztuhl. Věděl, že zvon je starý, že přišel z Nisy mnohem dříve, než byly zvedeny tyto zdi, ale v tu chvíli mu přišlo, že zvon mluví přímo k němu. Ten zvuk v něm vyvolal obraz tváře muže, kterého okradl. Viděl jeho zklamané oči a prázdnou dlan.
Vteřinu poté, co zvuk utichl, se v prostoru kostela rozlilo světlo. Nebylo to slunce ani svíce. Byl to jemný, stříbřitý jas, který se zdál vycházet ze stěn samotných. Jakub cítil, jak mu v kapse těžknou mince. Zlato, které dříve znamenalo svobodu a bohatství, se najednou změnilo v žhavý žár. Cítil, jak ho měšec pálí do boky, jako by se kov v něm změnil v rozžžžené uhlí.
Vykřikl a vytrhl měšec z kapsy. Hodil ho na kamennou dlažbu s odporem, který ho skoro přemohl. Mince se rozsypaly po podlaze, ale místo cinkání vydaly zvuk, jako by dopadaly do hluboké vody. Vteřinu poté, kdy se Jakub znovu podíval dolů, nebylo tam nic. Jen prázdná, šedá dlažba a ticho, které bylo teď mnohem těžší než předtím.
Anežka na něj hleděla s výrazem, který nedal určitit. Nebyla to hrůza, ale zvláštní, tichý úžas. Jakub stál uprostřed prázdného chrámu, s prázdnými rukama a srdcem, které poprvé po letech přestalo tlouct v úzkosti. Věděl, že v tu chvíli ztratil všechno, co si vynucil násilím, ale zároveň cítil, že poprvé od mnoha let může dýchat plnými prsy.
Vysoko nad ním, v tichu věže, zůstal pětisetkilogramový zvon nehybný. Nikdo z vesničanů v noci neslyšel ani jediný tón. Jen Jakub věděl, že ten zvuk byl určen jen pro jednoho člověka.
Když ráno opouštěli areál a procházeli kolem kamenných zdí, které obklopovaly kostel, Jakub se ještě jednou ohlédl. Stavba vypadala obyčejně, klidně, téměř skromně. Přesto věděl, že v tomto místě zůstalo něco, co nelze popsat slovy, a že dluh, který zaplatil, byl mnohem vyšší než cena několika zlatých mincí.
Kdo dnes vstoupí pod klenbu svatého Urbana, možná pocítí jen chlad starých zdí, ale někteří tvrdí, že v tichu slyší ozvěnu jediného úderu, který nezná čas.