Příběh: Kostel svatého Václava (Kalek)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin, duchovní správce z Kalek, se probudil pod silným dojmem z noci, která mu byla neoblomně nepokojná. Kostel svatého Václava byl na chvíli otevřen pro zvláštní modlitbu a Martin se připravoval podle tradičního rituálu, který sloužil jako uvolnění jeho duše. Když vstoupil do kostela, oslnivé světlo slunce pronikalo skrz okna a padalo na zemi, tvořící zlatou tečku před oltářem.
V tu chvíli se Martin ocitl překvapeným — s ním hovořil hluboký a hlasitý hlas. "Martin," oslovil ho, "není čas pro zoufalství." Přehlušující zvuk byl pohodlně známý, ale přesto se zdál být mimořádný v tak pokojném prostoru. Martin se otočil a uviděl obraz, který se objevil na oltáři — podivnou kresbu svatého Václava vyrytou do stěny.
Nad okrajem obrazu visela vůně z kostela; příjemná a známá vůně kadidla, kterou nikdy nezapomene. Vzal hluboký dech a cítil se, jako by ho někdo držel za ruku, aniž by si toho byl vědom.
Nepozorovaným pohybem se podíval kolem sebe. Kostelní klenba zřícená v roce 1971 se zdála být stále zdravá a robustní, jako když byla nedávno opravena po dlouhé opuštěnosti. Tento detail, nebo spíše jeho nepotvrzení, ho vrátil do reality.
"Kdo si myslíš, že mluví?" zeptal se Martin hlasitěji, doufaje, že odhalí přítomnost stojící u dveří. Nikdo však neodpovídal a kostelní prostor zůstal tichý. Pohledem sledoval svou ruku překrývající obraz svatého Václava, jehož oči se zdály mu křivě dívat skrze nekonečnost.
V té chvíli si uvědomil, že byl v kostele osamocený. Ještě předtím, než mohl uvažovat, se cítil jako svědkem něčeho úžasného a nevyjádřitelného. Jeho duše se dotkla čehosi zcela jiného, věci neviditelné očima, ale nijak nezanedbatelné.
Po chvíli ticha si uvědomil, že ještě nikdy předtím, kdykoliv modlil a sloužil tam, nedostal takový dojem — jako by kostel zachytil něco z minulosti, co uniklo jeho slyšení nebo vidění. Vzpomněl si na příběhy o původu tohoto místa, zejména na Gabrielu Buquoyovou, která kdysi vykreslila vlastní rukama tyto božské obrazy a jejich historický význam.
Vrátiv se k oltáři, Martin zjistil, že jeho nohy s těží odolávaly pokušení stát před obrazem déle. Nastalo ticho tak hluboké, že ho mohl snadno cítit. I když se dozvěděl o nesčetných změnách a opravách kostela, nikdy nebylo pro něj tolik jasné, jak moc historie může překlenout časové propasti.
V tu chvíli se Martin rozhodl: což byla náhoda nebo zázrak? V tichém úkrytu kostela začal přemýšlet o slovech, které slyšel. I když nemohl být jistý pravou povahou dojmu, cítil se osvobozen od svých starostí a obávaní.
Když odešel z kostela a začal se probouzet slunce nad Kalekem, Martin nechal tajemství otevřené. Nikdo v okolí by si nepředstavoval, co se právě stalo uvnitř klenutých stěn. Přesto každý den lidé přicházeli do tohoto kostela — ti, které zvláštní okolnost přivedla, a ti hledající odpovědi na otázky, které nebyly jejich.
A tak Martin zůstal s překvapením v duši. Což to bylo opravdu? Náhoda? Nebo něco více — zlomový okamžik, kdy duch historie vykřičil svou neztlumenou hlasitost a naladil se na vůli člověka. Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.