Příběh: kostel svatého Václava (Lažany)
Krev z rozříznuté dlaně mu stékala po prstech a kapała na studený kámen podboční zdi. Mikuláš z Rychmburka sevřel zuby, aby nevykřikl, a přitiskl hřbet ruky k hrubé omítce kostela svatého Václava. Vzduch kolem něj byl těžký a hustý, cítil v něm pálivý pach dýmu, který stále stálal nad rybníkem Spálivce, kde před několika hodinami v plamenech zmizel opat.
Kolem něj vládlo ticho, které bylo děsivější než řev bojů. Mikuláš stál v objetí vysokých zdí, které ho v tu chvíli připomínaly spíše vězení než útočiště. V kapse měl dopis, který mu v rukou pálil víc než otevřená rána. Byla v něm zrada, která měla zničit jeho jméno i rodinu, a on sám byl tím, kdo ji měl doručit. V tu chvíli, kdy se díval na šedý povrch věže, v něm něco prasklo. Neunesl tíhu vlastního mlčení.
Vstoupil dovnitř. Vzduch v chrámu byl ledový, prosáklý vůní starého vlhkého kamene a zbytkytmi vyhasínacího vosku. Světlo pronikalo jen úzkými střílnami, vrhalo dlouhé, špičaté stíny, které se plazily po podlaze jako prsty mrtvých. Mikuláš se zastavil uprostřed lodi. Nad ním se klenula křížová klenba, jejíž žebra končily v kamenných tvářích maskaronů. Tyto grotesky z nichž některé vypadaly jako zkřivené zrcadla jeho vlastní duše, se na něj dívaly s tichým odsouzením.
Klesl na kolena. Nebyl to akt víry, byl to pád vyčerpaného muže. Položil čelo na mrazivý povrch dlažby a zavřel oči. V ten moment, kdy se vzdal všeho, uslyšel zvuk. Nebyl to hlas, nebyl to šepot, ale jemné, rytmické škrábání, jako by někdo neviditelným perem psal do zdi hned vedle jeho ucha.
Otevřel oči a pohlédl nahoru k zdi věže, kde se v šeru rýsovaly stopy dávné malby. V jedné z úzkých rýh omítky, tam, kde se světlo z okna dotýkalo povrchu, spatřil něco zvláštního. Mezi vrstvami sgraffita se zdál míhat obraz, který tam před vteřinou nebyl. Byla to ruka, natažená v gestu odpuštění, která se pomalu rozpouštěla v šedém kameni.
Mikuláš ztuhl. Vzduch kolem něj se náhle zahřál, jako by do chrámu vnikl letní vítr, přestože venku zuřily válečné bouře. Cítil, jak mu z hrudi mizí ten tíživý tlak, který ho doposud dusil. Dopis v kapse přestal pálit. Sám nevěděl, zda to byl zázrak, nebo šílenství z vyčerpání, ale v tu chvíli pochopil, že některé pravdy jsou příliš těžké na to, aby je člověk nesl sám.
Vstal a s nečekaným klidem vyndal lístek z oděvu. Nezapálil ho, nehodil ho do ohně. Místo toho ho přitiskl do jedné z prasklin v zdi, hluboko do místa, kde se kamenné žebro setkávalo s maskaronem. Věřil, že zdi tohoto místa, které přežily útoky a plameny, dokáží tajemství uchovat lépe než lidské srdce.
Když opouštěl kostel a procházel branou, zablekl ho pocit, že na něj někdo z výšky věže hledí. Nebyl to pohled hrozivý, ale spíše očekávající. Mikuláš se už neohlédl. Věděl, že nechal v těch zdech část svého hříchu, ale zároveň tam zanechal i otázku, na kterou neexistuje odpověď.
Kdo z nás ví, kolik takových tichých dohod zůstalo zapečeno v omítce věže, kterou dnes znovu odhalují prsty restaurátorů?