Příběh: Kostel svatého Václava (Opava-Město)
Krvavý nůž v pravé dlani mu kluzal, zapuštěný hluboko v drahocenném rouchu, které právě vytrhl z ruky spícího mnicha. Jakub se prudce nadechl, vzduch v něm pálil jako žrout, a vteřinu poté, co se z hloubky sálu ozvalo první zoufalé zakvílení, vyběhl z tmy. Nohy mu tloukly o studenou dlažbu, která pod ním v této nehotové stavbě stále voněla čerstvou vápnovkou a vlhkým kamenem. V okruzích Opavy se šířila zpráva o bohatství dominikánů, ale Jakub nehledal zlato. Hledal klid od viny, kterou mu v srdci vyvrzal čin z mládí, a věřil, že ukradeným relikviářem z kaple svatého Dominika si koupí cestu do nebe, nebo alespoň ticho v hlavě.
Vyběhl do hlavní lodi, kde se nad ním tyčily masivní zdi, které kníže Mikuláš nechal zvedat z popelů starého požáru. Střecha ještě chyběla, a tak nad ním zíval nekonečný černý prostor noci, propíchnutý tisíci studenými hvězdami. Jakub se zastavil. V tom obrovském, poloprázdném prostoru, kde se ozvsvm každého jeho dechu, najednou ztuhl. Vzduch byl ledový, přicházel z hlubokých základů, ale v nose cítil zvláštní, sladkou vůni rudých růží, přestože byl vrchol podzimu a kolem nebyl ani jeden květ.
Když se chtěl otočit a zmizet za městskými hradbami, uviděl to. V rohu kaple, kde malíř Mikuláš právě dokončoval své barvy na stěnách, stála postava. Nebyl to mnich, nebyl to strážce. Byla to jen tichá silueta v bílém, která v pološeru téměř splývala s bílostí čerstvých omítek. Postava nevydala zvuk, jen pomalu natáhla ruku směrem k Jakubovi.
Jakub ztuhl. Prsty mu křečovitě svíraly ukradený předmět, kov ho řezal do dlaně. Chtěl zakřičet, vyhrázit se, ale hrdlo měl sevřené. V tu chvíli se z nebe, přes otevřený strop baziliky, snesl jediný paprsek měsíčního světla. Dopadl přesně na podlahu mezi něj a tu bílou postavu. V tom prudkém stříbrném jasu Jakub neuviděl tvář, ale uviděl něco jiného. Na zemi, přesně tam, kde světlo dopadalo, ležela malá, stará mince, kterou Jakub před deseti lety ukradl z ruky chudého vdovce. Byla to mince, kterou dávno zahodil v larevním blátě u řeky.
Zastavil se mu tep. Jak to bylo možné? Ta mince tam nemohla být. Jakub pomalu k ní pokročil, s očima upřenýma na ten malý kousek kovu, který v tom světle zářil jako obžaloba. Jakmile se hnal k minci, aby ji zvedl, pocítil na rameni dotek. Nebyla to ruka, byl to jen vánek vzduchu, který však v něm vyvolal pocit, jako by mu někdo do duše vrazil žhavý hřebík.
Vtom se z tmy ozval hlas. Nebyl to zvuk, který by šel přes uši, ale vibrace, která mu otřásla kostmi. Nebyla v ní hrozba, jen hluboký, nekonečný smutek. Jakub se prudce otočil, ale bílá postava zmizela. Byl tam jen prázdný prostor, vůně růží a ticho, které bylo těžší než samotné zdivo kostela.
Jakub se podíval na relikviář v ruce. Najednou mu přišel být hnusný, jako by držel kousek hnijícího masa. S prudkým vzdychem ho vrhl zpět do kaple, tam, odkud ho vzal. Klesl na kolena, ne proto, aby se modlil, ale protože mu zkolabovaly nohy. Zvedl zpodlahy onu minci, svůj starý hřích, a pevně ji sevřel v pěst.
Když o hodinu později opouštěl prostor budoucího chrámu svatého Václava, neodešel jako zloděj, ale jako člověk, který poprvé v životě pocítil váhu své vlastní duše. Vědomost, že ho v téhle stavbě někdo viděl, někdo věděl o každém jeho tajném kroku a přesto mu dovolil odejít, ho provázela zbytek jeho dnů.
Kdo dnes prochází těmito síněmi, možná nevidí žádné duchy, ale někteří tvrdí, že v tichých koutěch kaple svatého Dominika stále cítí vůni růží, která tam nemá proč být.