Příběh: Kostel svatého Václava (Rudník)

Krev z rozříznuté dlaně mu stékala po zápěstí a kapala na studený kámen podlahy, kde se okamžitě ztratila v škvírách starého zdiva. Matěj stál v tichu lodi, v rukou svíral těžký železný klíč, který ukradl z domů správce, a v uších mu stále znělo křik jeho sestry, kterou nechal za sebou v hořícím domě. Nevěřil nikomu, ani nebi, jen své nenávisti, která ho dohnala až sem, do Rudníku, do stínu hrotitých oken, která vypadala jako šípovité hroty směřující k samotnému stvořiteli.

Tlačil se do kouta, tam, kde se novější zdivo setkávalo s prastarým kamenem z dob jeho pradědů. Vzduch zde voněl vlhkostí, starým prachem a něčím sladkým, co připomínalo hnijící květy z hřbitova, který obklopoval stěny chrámu. Matěj chtěl jen jedno: zničit symbol moci, která mu vzala vše. Vzpomněl si na lidi, co mluvili o velikosti stavitelů, o italském mistru a o šlechticích, kteří zde hledali spásu. Pro něj to však nebyl chrám, ale vězení z kamene.

Když se pokusil o dveřích do sakristie zatáhnout zámek, aby se schoval před blížícími se kroky stráží, prsty mu sklouzly. Klíč s kovovým cinknutím dopadl na zem. V ten moment se v kostele rozhostalo ticho tak absolutní, až slyšel vlastní bušení srdce. Pak se to stalo. Z horních galer, z těch tichých prostor, kde se v šeru rýsovaly toskánské sloupky, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který mu otřásl kostmi.

Matěj ztuhl. Podíval se nahoru do tmy empory a uviděl tam světlo. Nebylo to světlo svíček ani slunce pronikající okny. Byl to čistý, bílý záblesk, který se pomalu přeléval přes oblouky a klenby, jako by samotný kámen začal dýchat. Světlo klesalo dolů, pomalu a neúprosně, až se zastavilo přesně nad jeho zakrvácenou dlaní.

V tu chvíli se z hloubi presbytáře, tam, kde v polygonálním prostoru přebývala tichá vzpomeň na mrtvé, ozval šepot. Nebyl to zvuk v uších, ale myšlenka, která mu v hlavě vybuchla s intenzitou blesku. „Krev za krev nevykoupí bolest, pouze ji prohlubuje.“

Matěj se zhroutil na kolena. Cítil, jak mu z dlaně mizí teplo a nahrazuje ho zvláštní, mrazivý chlad, který však nebyl bolestivý. Podíval se na svou ránu a uviděl, že krvácení přestalo. Krev na kameni pod ním však nezůstala. V místě, kde kapky dopadly, se z prachu začaly formovat drobné, bílé krystalky, které v prázdném prostoru kostela jemně svítily.

Vnější dveře s hřmotem narazily o stěnu. Do lodi vtrhli muži s meči a pochodněmi. Matěj už však nehledal únik. Seděl nehybně v centru světla, které pomalu vyhasínalo, a hleděl na své dlaně. Stráže ho chytily, zlomily mu ruce za zády a táhly ho ven, přes práh, který odděloval posvátné od hříšného.

Když ho odváděli kolem náhrobků vbitých do vnějších stěn, Matěj se jednou naposledy ohlédl. Viděl vysokou věž s její cibulí, která se rýsovala proti šedivému nebi, a věděl, že v tom domě z kamene neznalezl odpuštění, ale něco mnohem děsivějšího – pravdu o tom, že některé hříchy jsou tak těžké, že je neunesou ani nejpevnější zdivy.

Dnes už nikdo neví, kam s ním tehdy odešli a kde končí jeho cesta. Jen někteří návštěvníkové přiznávají, že když v tichu lodi přiloží ucho k nejstaršímu gotickému zdivu, slyší tam tlukot srdce, které stále čeká na svou poslední modlitbu.