Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Kostel Svatého Václava V Bohnicích
  • Příběh: Kostel svatého Václava v Bohnicích

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Kostel svatého Václava v Bohnicích
Smyšlený příběh

Příběh: Kostel svatého Václava v Bohnicích

Příběh: Kostel svatého Václava v Bohnicích
❧

Antonín Mašek sevřel v dlani dláto tak pevně, až mu zbělely klouby, a pohlédl na čerstvě vytesanou tvář anděla, která se na něj z kamenného ostění šklebila jako přízrak z bahna u řeky Piavy. Všude kolem vonělo čerstvé vápno, mokrý kámen a borovicové hobliny, ale v jeho nozdrách se stále držel nasládlý pach tlejících těl a štiplavý dým střelného prachu. Bylo prvního listopadu roku devatenáctistého devatenáctého a tento dům Boží, na kterém pod vedením pana stavitele Nekvasila dřel poslední měsíce, měl být konečně předán těm, kteří ztratili rozum. Antonín měl pocit, že mezi ně patří víc než kdokoli jiný.

„Ještě to není hotové, Antoníne,“ ozval se za ním hluboký hlas, až sebou zedník trhl a málem upustil nástroj na naleštěnou dlažbu.

Otočil se a spatřil muže v tmavém kabátě s vysokým límcem. Byl to Václav Roštlapil, ten věhlasný stavitel, který celý tento chrám vymyslel. Jeho oči nehleděly na zdi, ale kamsi skrze ně, jako by viděl víc než jen cihly a maltu.

„Všechno je na svém místě, pane architekte,“ odvětil Antonín a hlas se mu chvěl. „Věž ční k nebi padesát pět loktů, měď na báni svítí jako nové rakouské platidlo a uvnitř je čisto. Jenže já se tam bojím vejít.“

„Bojíš se ticha, nebo toho, co v tom tichu uslyšíš?“ zeptal se Roštlapil a položil mu ruku na rameno.

Antonín neodpověděl. Nemohl. Před očima měl znovu tu noc, kdy v zákopu zůstal sám. Všichni jeho kamarádi, kluci od Berounky i od Prahy, tam zůstali ležet v černém blátě. On přežil, ale domů si přinesl jen prázdnotu, která ho pálila v hrudi víc než šrapnel. Stavba tohoto kostela pro něj byla trestem i nadějí. Každý kámen, který položil, měl být prosbou za odpuštění, že on dýchá a oni ne.

„Pojď se mnou,“ pobídl ho stavitel a pokynul k vysokým dubovým dveřím.

Vstoupili dovnitř právě ve chvíli, kdy se slunce začalo sklánět k obzoru. Světlo vnikalo skrze vysoká okna a rozlévalo se po prázdných lavicích jako tekuté zlato. Moderní tvary nového slohu, tak odlišné od starých gotických chrámů, působily lehce, téměř jako by se celá stavba vznášela. Antonín se zastavil uprostřed lodi. Ticho tu nebylo tíživé. Bylo plné podivného šumění, jako by tisíce neviditelných úst šeptaly modlitbu.

Náhle se stalo něco, co si Antonín nedokázal vysvětlit. U hlavního oltáře, tam, kde měl brzy viset obraz svatého Václava, uviděl postavu. Nebyl to kněz, ani žádný z dělníků. Byla to žena v prostých šatech, která klečela na kolenou a v rukou držela malou kytici suchých polních květů. Její tvář byla zahalena stínem, ale z jejího celého těla vyzařoval takový mír, že Antonín pocítil, jak se mu křeč v hrudi po letech konečně uvolňuje.

„Kdo je to?“ zašeptal k Roštlapilovi.

Stavitel se na něj podíval s mírným údivem. „Kdo, Antoníne? Nikdo tu není. Jsme tu sami, jen my dva a ozvěna našich kroků.“

Antonín zamrkal. Postava u oltáře byla pryč. Na místě, kde klečela, však zůstal ležet jediný modrý květ, který tam předtím rozhodně nebyl. Rozběhl se k oltáři, srdce mu bušilo až v krku. Když se sehnul, aby květ zvedl, ucítil vůni, která do tohoto studeného podzimního dne nepatřila – vůni rozkvetlé louky uprostřed léta, vůni domova, který už dávno pokládal za ztracený.

V tu chvíli se z kůru ozval tón varhan. Byl to jen jeden jediný hluboký tón, který rozechvěl vzduch i kosti v Antonínově těle. Věděl, že varhaník tu ještě není, nástroj se měl ladit až příští týden. A přesto ten zvuk naplňoval prostor chrámu s naprostou jistotou.

„Slyšel jste to?“ vydechl Antonín a v očích se mu zaleskly slzy.

Roštlapil jen pokývl hlavou a pohlédl vzhůru k vysoké klenbě. „Tento dům není postaven jen z cihel, příteli. Je postaven z bolesti těch, co přijdou hledat klid. A zdá se, že první z nich už ho našel.“

Antonín ten večer neodešel do hospody jako obvykle, aby utopil své vzpomínky v kořalce. Zůstal sedět v poslední lavici a díval se, jak tma pomalu pohlcuje barevná skla oken. Cítil, že se v něm něco zlomilo – nebo možná scelilo. Ten kostel, obklopený zdmi ústavu pro choromyslné, se pro něj stal pevností.

O desítky let později, když zemi zachvátil další světový požár, chtěli nepřátelé věž kostela strhnout. Prý aby nesloužila letcům jako záchytný bod. Ale pokaždé, když se k ní přiblížili s výbušninami, stalo se něco podivného. Mlha tak hustá, že nebylo vidět na krok, nebo náhlý strach, který ty nejtvrdší muže zahnal na útěk. Kostel přežil všechno – vojáky, kteří stříleli do svatých v oknech, i dobu, kdy se v jeho lodi místo modliteb ozývalo jen křupání uskladněné zeleniny.

Když dnes stojíte před jeho branou a vzhlédnete k měděné báni, která přečkala všechno ničení, možná pocítíte to samé co onen zedník. Pokud tam vstoupíte v tichu, kdy slunce zapadá za obzor Bohnic, pozorně naslouchejte. V rohu u oltáře, tam, kde kdysi zmizel obraz knížete na koni, občas lidé dodnes nacházejí malý modrý květ, i když je venku mráz a země je tvrdá jako kámen.

A někteří říkají, že když se v kostele zastaví čas, můžete tam potkat muže s dlátem v ruce, který se už nebojí ticha. Stačí jen překročit práh a uvěřit, že i ta nejroztříštěnější duše může v těchto zdech znovu najít svůj pevný bod.

✦
Příběh se váže k památce Kostel svatého Václava v Bohnicích Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)