Příběh: Kostel svatého Václava v Deštné u Dubé

Bylo to v pondělí ráno, kdy Bartoloměj, starý a zkroucený farář z Deštné, se přiblížil k kostelu svatého Václava s váhavou rychlostí. Hnusné mraky houpaly nad místností, stínící sluneční paprsky tak, že stěny a obludné sklo činily celý prostor temným a tajemným jako noční snílek. Jak se vydal po cestě k kostelu, jeho kroky rezonovaly podivnými zvuky mezi kamennou konstrukcí, připomínající staré, zapomenuté písně.

Vnitřek kostela byl hmatatelně chladný, naplněný vůní dřeva a zastaralých kamenů. Když Bartoloměj sklonil hlavu, aby se začal modlit, cítil lehké kouření — neznámého pochodidla — které si proniklo dovnitř přes praskliny stropů. Náhle se ozvalo něco zcela neslýchaného: hlas, jemný a přitom silný, zníval jako melodie nad všemi ostatními zvuky. Bylo to řečeno člověkem nebo andělem, Bartoloměj si nesměl být jist.

„Bartoloměji," promluvil hlas příjemný a známý, „v tvé době je třeba více než slova."

Překvapeně se farář otočil k východním apsidám, ale nikdo tam nebyl. Okolní světlo se rozléhalo do polokruhu, jakoby ukazovalo cestu. Ztracený ve slovech, které znal lep, a zároveň je nesrozumitelných, Bartoloměj začal slyšet svůj vlastní duchovní hřích jako hudbu: nevěrnost své víře a lhostejnost k potřebám svých ovcí.

Hlas znovu zazněl, tajemné slova se mísily s Bartolomějovým duševním chaosem. „Nechť tvá víra je jako oheň," prozradil hlas, „neboť svítilo bude i v nejbližší temnotě."

Zvuky se proměnily v lehkou hudbu a farář si uvědomil, že jeho srdce začíná rychleji bičovat. Slzy se mu zahoupaly po tvářích — slzy smutku a radosti, ze které byl naprosto znepokojený. Bylo to věcí víry a vůně starých knih, že si uvědomil, jak jeho duchovní cesta skončila při tom okamžiku.

Však zázrak byl pouze začátkem — Bartoloměj se po celý den cítil změněný. Lidé přicházeli a odcházeli, přenášející pověsti o jeho novém vedení a hlubokých slovech. Někteří z nich si ani neuvědomili, že hledali spásu u samotných stěn kostela, kde se to dnes nedá vědět. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.