Příběh: kostel svatého Václava v Nezamyslicích
„Kde jsi to schoval, ty zloději!“ zakřičel Matěj a svaly na jeho krku vystály v napětí jako tětivy luku. V rukou svíral těžký železný klíč, který mu v dlani připálil chladem ranní rosy. Před ním stál mladý pomocník s hlavou skloněnou, jehož prsty nervózně přejížděly po hrubém plátně kabátu.
Kolem nich se tyčily čerstvě omítněné zdi kostela svatého Václava. Vzduch voněl po vlhkém vápně, čerstvém dřevě a dýmu z blízkých l darlingů. Bylo to krátce po roce sedm set jeden, kdy se v obci ještě rozléhal ohlas slavnostního vysvěcení, kdy tisíce lidí v jednom hřmivém sboru přijaly svátost. Matěj však v tu chvíli neslyšel žádné sborové zpěvy. Slyšel jen bušení vlastního srdce a šum větru v korunách stromů za sakristií.
Pomocník mlčel, ale jeho zrak neustále sklouzával k hlavnímu vchodu. Matěj ho prudce přitlačil k chladnému kameni zdi. Věděl, že v Nezamyslicích se o zlodějství mluví s hrobovou tichostí, ale vzpomínky na staré časy, kdy kdysi kněz Michek vloupal do chrámu a odcizel kalichy, stále žily v paměti starších. Matěj nechtěl být jen dalším stínem v historii hříchů. Chtěl ty peníze, které mu zmizely z truhly, a chtěl je hned.
„Vstupme dovnitř,“ zasyčel Matěj a prudce otevřel dveře.
Interiér kostela byl v tu chvíli potopen v modravém polostínu. Vzduch zde byl těžký, nasycený vůní včelího vosku a starého papíru. Matěj kopl do dlažby, zvuk se rozlehlo klenutým stropům jako výstřel z pistole. Vstoupil hlouběji, až se ocitl před hlavním oltářem. Zvedl zrak a tam, v dramatickém světle, které pronikalo úzkými okny, spatřil obraz zavraždění svatého Václava. Krev na plátně vypadala v tom pološeru téměř čerstvá, jako by stékala po stěnách až k samotné zemi.
Matěj ztuhl. Pomocník, který stál kousek za ním, najednou přestal tříst. Oba ztuhli v mrazivém tichu, které přišlo náhlé a absolutní. V tu chvíli se z prostoru nad oltářem, tam, kde v malém obrazu bděla Panna Maria s dítětem, začal šířit zvláštní, zlatavý jas. Nebyl to svit svíček ani odlesk slunce. Bylo to světlo, které neoslepovalo, ale hlouboko prosvítilo všechno, co Matěj nosil v duši.
V tom jasu Matěj neviděl své peníze. Viděl tváře lidí, kterým je vzal, aby mohl žít v luxusu, zatímco oni hladověli v okolních vesnicích. Viděl svou vlastní hřích, která byla mnohem těžší než krádež, kterou mu vyváděl tento chlapec. Cítil, jak mu v hrdle stoupá hořkost, a najednou mu v rukou ztěžkl onen železný klíč, jako by se změnil v žhavý uhlík.
„Já... já jsem to vzal zpět,“ zašeptal pomocník, jehož hlas se třesl. „Neukradl jsem to pro sebe. Vrátil jsem to dodatku pro chudé u dveří, protože jsi je tam nechal zapomenuté, když jsi je včera v noci z násilně vybíral z rukou vdovy z Těšic.“
Matěj chtěl zakřičet, chtěl ho udeřit, ale v tu chvíli se z hloubi oltáře, kde v tichosti odpočívaly ostatky svatého Floriána a svatého Magna, ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale hluboký, vibrující tón, který mu otřásl kostmi. Byl to zvuk připomínající vzdych tisíce lidí, kteří v tomto místě hledali útěchu.
Matěj pomalu pustil klíč. Ten s kovovým cinknutím dopadl na zem. Podíval se znovu na obraz svatého Václava a pocítil, jak mu po tváři stéká slza, která mu v tu chvíli chutnala slaně a čistě. Všechno v něm zlomilo. Už neviděl zloděje, viděl jen své vlastní zbludilé já.
Když vyšel z kostela ven na náměstí, slunce už bylo vysoko. Pomocník zmizel, zanechal za sebou jen ticho a prach. Matěj však zůstal stát u sochy Panny Marie, s prázdnýma rukama a zvláštním klidem v srdci, který nedokázal vysvětlit.
Kdo dnes prochází tichými prostorami tohoto chrámu, možná pocítí ten samý mrazivý chlad v zádech nebo náhlý pocit, že ho někdo pozoruje z výšky oltáře. Někteří říkají, že v Nezamyslicích se neodpouští jen slovem, ale že zde hříchy váží svou vlastní tíhou, kterou člověk musí pocítit v mase svých vlastních ramen.