Příběh: Kostel svatého Václava (Zvole)
Když se Matěj Šimon zvedl z kolen, jeho dlaně byly černé od popela.
Nebylo to poprvé, co se modlil před oltářem svatého Václava. Ale tentokrát se mu zdálo, že někdo jiný v kostele dýchá. Vzduch byl těžký, jako by ho někdo stlačil dlaněmi mezi žebry, a přesto byl studený – ne takový, jaký by zanechal zima z rozkřiknutých dveří, ale hlubší, jako by se v něm skrývalo něco, co nemělo právo být zde. Matěj se podíval na svíci, jejíž plamen se nepohnul ani v nárazu větru, který by jinak rozhýbal záclony. *Nebylo tu nic,* řekl si. *Jen já a můj hřích.*
Ale pak uslyšel šepot.
Nebyl to hlas zvenčí – žádný šustění sukní, žádné klepání dveří. Šepot přicházel z kamene. Z toho, co bylo pod ním. Matěj se přitiskl k chladnému mramoru, až mu zuby zaskřípaly, a poslouchal. Bylo to jako by někdo tleskal prsty po stěnách – *tack-tack-tack* – a pak náhle zmlklo. Teprve když se Matěj otočil, uviděl ji.
Na lavici před ním seděla žena v šedé rouše, tak staromódní, že by se mohla stát z kamene. Držela v rukou malou dřevěnou schránku, jako by čekala, až ji někdo vezme. Matěj se pokusil mluvit, ale jeho hlas se ztratil v hluku vlastního dechu. Žena zvedla hlavu. Její oči nebyly modré, ani hnědé – byly jako tmavé sklo, které by se mohlo kdykoli rozbít.
„Ty jsi ten, který přišel pro pravdu,“ řekla. „Ne pro odpuštění. Pro pravdu.“
Matěj ucítil, jak mu krev stéká do nohou. „Kdo jste vy?“ zeptal se, i když věděl, že tohle není otázka.
„Ta, která čeká,“ odpověděla. „Od roku 1722.“
Vtom se rozsvítila svíce. Neplamenem, ale světlem, které vyšlo přímo z kamene – z téže zdi, ke které se Matěj před chvílí přitiskl. Bylo to jako by se kostel otevřel, jako by se jeho stěny staly průhledné, a Matěj uviděl něco, co by neměl: muže v černém rouchu, který držel v rukou klíč a šel po chodbě, která nikdy nebyla. Za ním šel další muž, ale ten měl tvář rozmazanou, jako by byl vyroben z mlhy.
„On ho hledá,“ řekla žena. „A ty víš, kde je.“
Matěj se dotkl čela. Bylo suché, jako by ho někdo vypral. „Kdo?“ zeptal se. „Co hledá?“
Žena se usmála. „To, co jsi ukradl.“
Vtom zvonil zvonek. Nikoli z věže – zvonek z té dřevěné schránky, kterou držela v rukou. Matěj se podíval dolů a uviděl, že je prázdná. Žena zmizela. Na lavici ležela jen jedna věc: malý kámen, který svítil slabým, modravým světlem, jako by byl naplněn něčím tekutým.
Matěj ho vzal. V okamžiku, kdy ho dotkl, uslyšel hlas – ne její, nýbrž hlasu starého, jako by ho nesl vítr z daleka: *„Vrať ho zpátky, nebo ho najde on.“*
Dveře kostela se za ním zavřely. Klíč byl na druhé straně.
Když vyšel ven, bylo ticho. Na hřbitově stála márnice, jejíž stříška se lehce houpala, i když nefoukal ani dech. Matěj se podíval na ruku, kde držel kámen. Vůně hořlavého vosku a starého dřeva se mu zachytila v nose, jako by nikdy neopustila kostel. A pak uviděl sochu svatého Jana Nepomuckého, jak stojí před chrámem, s hlavou skloněnou, jako by poslouchal.
Matěj věděl, že by měl kámen vrátit. Ale když se podíval na své dlaně, byly opět čisté. A v kostele už nikdo nebyl. Jen on. A něco, co čekalo.
Když se ohlédl naposledy, uviděl ve tmě za oknem kněžiště něco, co se nepohnulo. Něco, co mělo oči jako sklo. A usmívalo se.