Příběh: kostel svatého Vavřince (Komín)
„Tady končí tvůj běh, hříšníku, nebo začíná tvá pokání,“ zasyčel Jan z Komína a přitlačil studené ostří dýky k hrdlu muže, který před ním klečel v mokré trávě. Bláto z okolního hřbitova jim oběma promáčelo boty a vzduchem stoupal těžký, sladký pach hnijících listů smíšený s vůní čerstvé vápnové malty.
Jan nehledal spravedlnost, hledal jen své ztracené mince, které mu tento cizinec ukradl z truhly v noci. V očích mu plála nenávist, prsty se mu třásly z vzteku a z mrazu, který pronikal do morku kostí. Před nimi se tyčil nový, bílý chrám svatého Vavřince. Byl to jen čerstvý kámen, který ještě voněl dílnou kameníků a prachem z lomu. Gotické linie stoupaly k nebi jako modlitba, ale Jan v tu chvíli slyšel jen tlukot vlastního srdce a tiché vzlyky mužů, kterému držel nůž u krku.
„Prosím, dej mi šanci to vrátit,“ zachroptěl cizinec. Jeho hlas zněl jako drcení štěrku. „Vím, kde jsou. Neukradl jsem je pro sebe, ale pro nemocnou dceru v Tišnově.“
Jan se krátce, chladně zasmál. Věříl jen tomu, co viděl, a viděl v tomto mužovi jen lháře. Právě v ten moment se dveře kostela rozletěly. Vyšla z nich Eliška Rejčka. Její šaty z těžkého hedvábí šuměly o kamenný práh a pohled měla tak ostrý, že by dokázal rozseknout vzduch. Stála tam, obklopená tichem, které náhle pohltilo všechny zvuky okolního polesí. Její přítomnost byla jako náhlý záblesk světla v temném lese.
Jan ztuhl. Nebyla to jen její moc, byl to ten způsob, jakým se na ně dívala. Jako by viděla ne jen dýku a krev, ale i každou černou skvrnu v Janově duši.
„Zde není místo pro krev, pouze pro pokání,“ pronesla Eliška tichým, ale nekompromisním hlasem. „Tento dům byl postaven, aby v něm člověk našel mír, ne svou smrt.“
Jan chtěl zakřičet, chtěl vyklikat svou pravdu, ale slova mu zamrzla v hrdle. Vtom se stalo něco, co nedávalo smysl. Z otevřených dveří kostela vyletěl proud bílého světla, tak intenzivní, že Jan musel přimhouřit oči. Nebylo to slunce, které v září mírně hřálo, ale záře, která vycházela z hloubi chóru, z místa, kde se klenutí setkávala v paprsčitých svornících.
V tom oslnění Jan pocítil náhlý, prudký chlad v dlani. Dýka, kterou tak pevně svíral, mu vyklouzla z prstů, jako by ji odtlačila neviditelná ruka. Kov s duněním dopadl do bláta. Jan zůstal stát s otevřenou dlaní, zmatený a vyčerpaný. Když znovu otevřel oči, světlo zmizelo, ale cizinec už nebyl v té stejné pozici. Stál vedle něj, bledý a třesoucí se, a v ruce držel malý kožený váček.
Jan se podíval na své boty a pak na bílé zdi kostela. Vůně vápna byla najednou nahrazena jemným pachem kadidla, přestože v chrámu v tu chvíli nikdo ne Pálel. Cizinec mu váček podal bez jediného slova. Jen se na něj podíval pohledem, ve kterém nebyl strach, ale zvlášní, nepochopitelný soucit.
Eliška Rejčka se pomalu otočila a odešla zpět do tmy kostelní lodi. Dveře se za ní s tichým cvaknutím zavřely. Jan zůstal stát sám s cizincem na okraji nově založeného hřbitova. Všechno se stalo během několika vteřin, přestože mu přišlo, že v tom světle strávil celé roky.
Podíval se na své prsty, které už netřasly. Věděl, že právě teď stál na hranici mezi životem a věčností, a že něco, co není z tohoto světa, mu tu hranici posunulo. Podíval se znovu na polygonální závěr presbytáře, kde se v kameni zlomily paprsky světla.
Kdo ví, zda to byl zázrak, nebo jen bláznění z hněvu a mrazu. Jen jedna věc zůstala jistá: Jan z Komína už nikdy nedokázal v tom kostele spát, protože pokaždé, když zavřel oči, slyšel tiché šumění hedvábních šatů a cítil chlad dýky, která sama od sebe odmítla zabít.
Kdo dnes vstoupí do ticha svatého Vavřince, možná pocítí ten samý neznatelný proud vzduchu, který kdysi vytrhl zbraň z ruky vrahů.