Příběh: Kostel svatého Vavřince (Vizovice)
Když se Jan Boček z Kunštátu probudil, věděl, že něco je špatně.
Nebylo to teplo svíček, které mu leptalo oči, ani pach vosku smíšený s dřevem a vlhkostí starých kamenů. Bylo to ticho. Absolutní, jako by se čas na chvíli zastavil. Věž kostela, kterou nechal postavit před třinácti lety, stála nad ním jako černý prst proti nebi, a její kameny pohlcovaly každý zvuk, až mu to znělo v uších jako hluchota. Zvedl se na lokti a spatřil ji — postavu u hlavního oltáře, oblečenou v šedý roucho, které se k ní přilévalo jako stín.
„Kdo jsi?“ zeptal se, hlas mu zněl cizí, jako by ho dlouho neslyšel.
Postava se nepohnula. Jen sklopila hlavu, odhalila tvář, která mu byla známa — a přece ne. Byla to tvář jeho bratra, Václava, který zahynul v bitvě u Sudoměře před pěti zimami. Václava, jehož tělo nikdo nenašel, jen rozbitý meč a roztrhané pláště mezi mrtvými.
„Ty jsi mrtvý,“ řekl Boček a ruka se mu sama dotkla železného kříže na stole. „A já ti nedám odpuštění.“
Václav zvedl hlavu. Jeho oči byly suché, bez slz, bez bolesti. „Neprosím o odpuštění. Prosím o pravdu.“
Boček se odhodil od postele, nohy mu klepaly po kamenných schodech. Chlad z kamene mu pronikl do kostí, ale to ho nevadilo. Chtěl vědět, proč je jeho bratr zde, proč teď, proč s tímto pohledem, který ho pronikal až na dno.
„Co chceš?“ sykl.
Václav ukázal na oltář, kde ležela malá dřevěná schránka, kterou Boček nikdy neviděl. „Otevři ji.“
Boček se naklonil, prsty mu třásly. Schránka byla stará, dřevo pokryté prachem staletí. Když ji otevřel, uvnitř našel nepoškozený list pergamenu. Napsáno bylo jen jedno slovo: *„Vizovice.“*
„Co to znamená?“ zeptal se, ale Václav už byl pryč. Zůstala jen vůně — jako by někdo spálil byliny a zároveň jako by se rozlil víno. A pak zvon, který zvonil sám od sebe, hlubokým, prázdným zvukem, který neozýval žádný zvoník.
Boček se otočil k vchodu, kde stál farář Petr, bledý jako plátno. „Pane děkane, vy jste volal?“
„Ne,“ odpověděl Boček. „Ale někdo jiný ano.“
Když opustil kostel, slunce už stálo vysoko. Lidé na trhu se smáli, řemeslníci volali, děti běhaly mezi krámy. Žádný z nich nevěděl, že před chvílí se v tomto kamenném srdci města odehrála věc, kterou nikdo nemohl vysvětlit. Žádný neviděl, jak se na prahu kostela zastavil chlapec, který prodával bylinky, a jak jeho ruce se třásly, když sbíral roztrhaný papírek — kousek pergamenu s částečně vybledlým slovem: *„Viz…“*
Boček šel dál, ale jeho kroky byly těžké. Když se ohlédl, uviděl, jak se za ním v otvoru dveří kostela ztrácí stín — ten samý, který tam byl před třinácti lety, když nechal postavit věž. A věděl, že některé otázky nemají odpověď. Ale že kostel svatého Vavřince je místo, kde se lidé vracejí. Opakovaně. I když neví proč.