Příběh: kostel svatého Víta (Bojanov)

Matějovi prsty křečovitě svíraly hrst studené země, jako by chtěl tu špinavou hlínu vtisknout přímo do svého hříchu. Stál na okraji skalnatého ostrohu, kde se věže nového chrámu tyčily k nebi jako prsty vyhlížejícího obra. Pod ním se Chrudimka řezala do údolí, její voda bublala v temnotě a připomínala mu neustálý, úsečný tep jeho vlastního srdce. V kapse jeho hrubého pláště se zvedal těžký, studený kus kovu – stříbrný pohár, který měl sloužit oltáři, ale místo toho se stal jeho vězením.

Vstoupil do lodi kostela, kde se vzduch ještě nesešel vůní čerstvého vápna a prachem z nedokončených prací. Každý jeho krok na kamenné podlaze zněl v tichu jako výstřel, i když v té době o takových věcech nikdo nevěděl. Stěny se kolem něj tyčily, členěné mohutnými pilastry, které vypadaly, jako by držely celé nebe na svých ramenou. Nad ním se klenba vznášela jako nebeský sklep, plná barev a postav, které se zdály sledovat každý jeho neklidný pohyb.

Vzhlédl k freskám. Viděl svatého Petra a Pavla, jak v tichu presbyteria bdí nad prázdnotou, a jejich kamenné tváře se v polomraku zdály mírně posouvat. Pak jeho oči sklouzly k obrazu nad dveřmi do sakristie. Tam, v záři neviditelného světla, se vznášel svatý Václav na svém koni, doprovázen dvojhlavým orlem. Matějovi se zdálo, že kůň pod svatcem na něj vyhrkne, že ten zástup českých patronů, kteří kráčeli v jezdecké bitvě, právě teď v tichu kostela zahltil jeho mysl.

Zatýkal zuby tak silně, až mu v čelisti křupalo. Chtěl odnést stříbro, chtěl zmizet v šeru lesů, ale nohy se mu upínaly k zemi. Vůně starého kouře, která se stále zdála vznášet v koutech jako stín toho starého chrámu, který vyhořel do základů, ho dusila. Místo pevnosti, která tu kdysi stávala, na něj dopadala tíživá váha neviditelných očí.

V tu chvíli se to stalo.

Světlo, které proniklo skrze vysoko umístěné okno, nebylo obyčejným sluncem. Nebylo bledé ani šedé, jak bývá obloha nad řekou v těchto dnech. Bylo to ostré, zlatavé záření, které neosvítilo prostor, ale prořízlo ho jako neviditelný meč. Padlo přímo na jeho prsa, přesně tam, kde pod látkou pláště schovával ukradené stříbro.

V tu chvíli se mu zdálo, že se stěny lodi neustále rozšiřují a on se ocitl v propasti mezi nebem a zemí. Nebyl to strach, který ho paralyzoval, ale něco mnohem hlubšího – pocit, že se jeho tělo stává průhledným. Teplo mu pronikalo až do duše, jako by mu někdo vytrhoval tajemství přímo z kostí. Stříbro v jeho kapse se nepatrně zachvělo a vydalo tichý, kovový zvuk, který se odrazil od valených klenb jako výsměch.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl, doufaje, že se to všechno rozplyne jako ranní mlha nad údolím. Ale když je znovu otevřel, v kostele už panovalo jen ticho a prach tančící v posledních paprscích dne. Fresky byly opět jen malbou na omítce, postavy svatých nehybné a tiché. Přesto se mu zdálo, že pohled svatého Víta z klenby presbyteria stále k němu směřuje, ne s hněvem, ale s nepochopitelnou, děsivou zvědavostí.

Když se konečně otočil k odchodu, stříbro v jeho kapse bylo stále nepatrně teplejší, než by mělo být, a Matěj věděl, že už nikdy nebude moci dívat se na Chrudimku bez toho, aby neviděl odlesky něčeho, co nepatří lidem.