Příběh: kostel svatého Víta (Dyjákovičky)

Když se Markvartovi noha zasekla v prachu u prahu, věděl, že už nemůže utéct.

Prach pod jeho botami byl teplý, jako by ho někdo před chvílí vyhřál na kameni, a přesto se k němu přilepil jako smůla. Dlaně měl potné, a když se pokusil vzpamatovat, ucítil na prstech slizkou stopu krve – ne jeho, ale její. Ta vůně… jako by se v kostele někdo modlil kyselými jablky a starým voskem, a teď se mu zadrhla v hrdle. *Znovu.*

„Pánové, co tu děláte?“ ozval se hlas z temna lodi, hluboký jako studna, ale ne z kostela – z nějakého úzkého průchodu za oltářem, kde se světlo lámalo v prachu a vytvářelo zelenavé skvrny na zdi. Markvart se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen stín, který se pomalu pohyboval, jako by ho někdo tahal za nit.

„Já… nic,“ zafňukal, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahlasil z dálky. V ruce držel ještě tu knížku – tu, kterou měl ukradnout z Louky. *Proč jsem ji vzal?* Otázka ho probodla, ale odpověď přišla dřív, než stačil myslet: *Protože jsem měl strach.*

V kněžství se mu zdálo, jako by se stěny začaly sklánět. Žebra klenby se zvedala jako žebra mrtvého, a mezi nimi se objevilo světlo – ne ze svícnu, ne ze slunce, ale jako by se někdo pokusil roztrhnout tmavou plachtu nad hlavou. *To není možné,* pomyslel si, ale jeho tělo už vědělo, že ano. Někdo tam byl. Někdo, kdo ho pozoroval od té chvíle, kdy vstoupil do kostela.

„Ty jsi mi ji slíbil,“ pronesl hlas – tentokrát zcela jistě z jeho vlastních úst. Markvart se dotkl krku, kde mu tepalo jako šílené. Na jeho prstech se objevily černé skvrny, jako by se mu krev změnila v saze. *To není moje,* pochopil. *To je její.*

V okamžiku, kdy se rozhodl knížku vrátit, se světlo nad ním rozlilo jako rozbitá sklenice. Něco ho stáhlo dolů, k podlaze, kde se prach rozptýlil a odhalil kamenné desky – ne zcela rovné, ale jako by je někdo před staletími pokusil vyryt něčím ostrým. *Jméno.* Jeho jméno. A vedle něj jiné, které neznal, ale které ho přitahovalo jako magnet.

Když se Markvart probral, ležel na prahu kostela, kde ho našel farář s rozepnutým pláštěm a otázkou v očích: „Co se ti stalo, synu?“ V ruce držel knížku, která byla jako nová, jako by nikdy nebyla pošlapána, a v nose mu ještě stál ten zápach – kyselých jablek a vosku.

„Nic,“ šeptal Markvart, ale když se podíval zpátky do kostela, věděl, že lže. Něco tam zůstalo. Něco, co ho čekalo příště, až se sem vrátí – a on se vrátí, protože teď už věděl, že tato knížka nepatří jen jemu. Patří tomu, kdo ho pozoroval ze stínu, a kdo mu teď šeptal do ucha slova, která neznal, ale která rozuměl lépe než vlastní jméno.

A když se Markvart zvedl a zamířil zpátky do vesnice, věděl, že se sem ještě jednou vrátí. Ne pro knížku. Ale proto, aby se podíval na ty desky v kněžství. A aby se zeptal toho, kdo tam čeká, jestli mu může říct, proč se mu zdá, že ho někdo volá už dlouho předtím, než se narodil.