Příběh: kostel svatého Víta (Jemnice)
Krvavý otisk dlaně na šedém lomovém kameni byl jediným důkazem o tom, že Jan z Rožmberka zde předtím stál a třásl se strachem. Jan přitiskl hřbet ruky k ústům, aby potlačil prudké dýchání, a zíral do tmy podzemních chodeb, které se pod ním rozprostíraly jako otevřené hrdlo země. V kapse mu těžce spočíval zlatý signet, který mu nepatřil, a v uších mu stále znělo poslední slovo zrádce, kterému právě v zahradě kláštera přislouchal.
Krok za krokem se vnořil hlouběji do chladu, kde vzduch chutnal po vlhkosti a starém prachu. Stěny byly hrubé, studené a zdály se stahovat kolem něj. Jan nebyl mužem víry, byl mužem moci a ticha, ale právě teď ho ticho hrozilo pohltit. Cestoval temnotou, dokud neuviděl nad sebou slabý paprsek světla, který pronikal skrze praskliny v klenbě. Vylezl vzhůru, do prostor kostela svatého Víta, kde se vzduch náhle změnil. Voněla zde vyhaslá svíčka a starý vracený kov.
Stál uprostřed prázdné lodi. Gotické oblouky se tyčily nad ním jako zkamenělá kletba. Jan se opřel o severní stěnu, kde byl zazděn náhrobní kámen Půty z Lichtenburka. Studený kámen pod jeho prsty působil skoro jako kůže mrtvého. V ten moment se z hloubi chóru ozval zvuk. Nebyl to člověk, nebyl to vítr. Byl to tón, hluboký a čistý, který mu pohnul vnitřnostmi.
Jan ztuhl. V kostele nebyl nikdo, přesto se zvuk opakoval, jako by ho vyvolala jeho vlastní přítomnost. Podíval se směrem k oltáři a uviděl něco, co v té šeré hodině nemělo smysl. Z okna dopadalo světlo přesně na místo, kde stála menza, a v tom paprsku tančily tisíce zlatých prachových zrn. Vypadalo to, jako by se v prostoru zhmotnil neviditelný sbor, který zpíval píseň bez slov.
Jan pomalu klesl na kolena. Ne z pokory, ale proto, že ho najednou přemohala tíha všeho, co udělal, aby získal to zlato v kapse. V hlavě mu blikala tvář muže, kterého zradil. V tu chvíli se z ticha vynolutil hlas. Nebyl hýbavý, nebyl hlasitý, ale zněl přímo v jeho mysli, jako by ho někdo dotkl ledovým prstem na srdci.
Zůviš to, co není tvé, a ztratíš to, co je jediné.
Jan vytrhl ruku z kapsy a signet vyhodil na kamennou dlažbu. Zvuk dopadu kovu o kámen zazněl v tichu jako výstřel. Vteřinu poté, co prsten dopadl na zem, světlo v chóru zhaslo. Nastala absolutní tma, v níž Jan přestal slyšet i vlastní tlukot srdce. Cítil jen neznámý chlad, který ho obklopil, a zvláštní klid, který přišel s pocitem prázdnoty v dlaních.
Když vyrazil ven, do noci, narazil do mohutného kmenu lípy, která stála u zdi kostela. Její listy šuměly, přestože ve vzduchu nebyl jediný závan větru. Jan se neohlédl. Věděl, že v tom domě z lomového kamene zůstalo něco víc než jen ukradený prsten.
Kdo dnes prochází severní stěnou a dotkne se kamene Půty, může pocítit pod prsty zvláštní teplo, jako by tam stále zůstával otisk někoho, kdo se v posledním okamžiku rozhodl přestat lhát.