Příběh: Kostel svatého Vojtěcha (Kruh)
„Kde jsi to schoval, ty zrádco!“ křik rozšeplal ticho nad roklí a ozvuk se s hrozbou odrazil od strmého srázu. Matěj vrazil zády do chladné zdi kostela svatého Vojtěcha, zatímco mu před očima tančily černé tečky z úderu, který dostal do spánku. V rukou svíral kousek pergaminu, který mu mohl přinést bohatství, nebo šibenice. Jeho pronásledovatelé, tři muži v těžkých vlněných pláštích, ho obklíčili právě v okamžiku, kdy slunce začalo klesat a stíny u lodi stavby se protahovaly jako prsty mrtvých.
Vzduchem se nesla těžká vůně vlhkého vápence a rozkládajícího se listoví z hlubin srázu. Matěj zabořil prsty do hrubého tísnění zdi a zoufale hledal únik. Byla to nová stavba, ještě voněla čerstvou maltou a prací mistra Oppelta, ale pro něj byla v tuhle chvíli jen zdí, která ho oddělovala od propasti.
„Odevzdej to a možná tě necháme žít,“ zavrčel nejvyšší z nich a pomalu přikročil vpřed.
Matěj nepromluvil. Prudce se otočil a vrazil do těžkého portálu. Vběhl dovnitř, kde ho okamžitě pohltila tma, kterou pouze pár úzkých oken prořezávalo ostrými svazky světla. Vzduch uvnitř byl chladnější, téměř mrazivý, a voněl po novém dřevě a vosku. Zastavil se uprostřed lodi, kde se nad ním klenula masivní valená klenba.
Když se za ním zavřely dveře a dopadly s duněním, které otřáslo celým prostorem, Matěj klesl na kolena. Před ním se tyčil hlavní oltář. V pološeru se zlatěnízárilo a pohledy svatých z obrazů, které právě dokončil malíř Hörtl, se zdály pronikat až do jeho hříšné duše. Matěj se díval na svatého Vojtěcha, jehož tvář byla vyvedena s takovou přísností i milostí zároveň, že muž pocítil, jak se mu v hrdle utáhlý uzel.
„Proč jsem to udělal?“ vydechl do prázdnoty.
V tu chvíli se stalo něco, co nepatřilo do světa lidí. Z horního okna, přesně nad oltářem, dopadl jediný, neuvěřitelně jasný paprsek světla. Nebyl to obyčejný sluneční svit. Světlo bylo husté, téměř hmatatelné, a dopadlo přímo na obraz Nejsvětější Trojice. V ten moment se v kostele rozlehlo ticho tak absolutní, že Matěj slyšel vlastní srdce bušit proti žebrům jako uvězněný pták.
Zatímco se snažil pochopit, co se děje, uslyšel za sebou tichý, téměř neznatelný zvuk. Nebyl to krok pronásledovatele, ale jemné šumění, jako by tisíce křídel najednou zaklepal o kamennou podlahu. Otočil se, ale v prostorach lodi nebyl nikdo. Jen on a svatý Vojtěch, který na něj z plátna hleděl s výrazem, jenž nešel popsat slovy. Byl to pohled, který neobviňoval, ale vyžadoval pravdu.
Matěj pocítil, jak mu z ruky vyklouzává pergamin. Papír klesl na dlažbu. Vteřinu poté se dveře rozletěly s ohlušujícím třeskem. Muži vpletli dovnitř s meči v rukou, připraveni k útoku. Matěj zavřel oči a čekal na konec.
Jenže útočníci ztuhli. Jeden z nich vypustil z ruky zbraň, která s kovovým cinknutím dopadla na zem. Všichni tři hleděli směrem k oltáři, kde se stále držel onen nepochopitelný sloupec světla. V jejich tvářích nebyl hněv, ale čistý, primitivní děs. Bez jediného slova, jako by byli ovládáni neviditelnou silou, se muži otočili a vyběhli z kostela ven, pryč do tmy rokle, jako by se utekli před něčím, co lidské oko nevidí, ale duše cítí.
Matěj zůstal sám. Pomalu se sklonil pro pergamin, ale nezdvihl ho. Podíval se na své ruce, které se stále třásly, a pak znovu na obraz svatého Vojtěcha. Vzduch kolem něj byl najednou teplý a voněl jasmínem, přestože byla zima a kolem byla jen skalnatá divočina.
Nechal dopis ležet na studené podlaze, tam, kde ho mohl najít kdokoliv, kdo hledá spravedlnost, nikoliv zlato. Vyšel ven, ale už nebyl tím samým člověkem.
Kdo dnes vstoupí do tohoto ticha nad roklí, možná nenajde žádný dopis, ale mnozí přiznávají, že v určitém úhlu pohledu, když slunce klesá právě takto, cítí na svých zádech přítomnost někoho, kdo hlídá tajemství ukrytá v kamenech.