Příběh: Kostel svatého Vojtěcha (Opava-Město)

Když se Jan Šimáček dotkl zdi, prsty mu zůstal na dlani otisk svíčky.

Neplamen, nevodička, jen tenký, teplý pruh vosku, který se mu roztavil mezi prsty jako máslo. Vzhlédl a uviděl ji – fresku svatého Vojtěcha, jak stojí na prahu sloupů, obklopený modrými anděly, jejichž tváře se mu zdály živé. Ale ne, to nebylo možné. Malba byla stará stovky let, rozpraskaná, vybledlá, a přece… prsty mu ještě teplely.

„Pane…“ zašeptal, aniž věděl, komu to říká.

V kapli bylo ticho, jako by čas zůstal zavěšený mezi klenutými klenbami. Jan se otřel dlaně o roucho, ale vosk zůstával. Nechtěl se dotknout fresky znovu, ale něco ho tahalo. Přiložil prsty k tváři svatého – a najednou uslyšel šepot. Ne ze stropu, ne z větru, ale jako by mu hlas vyrazil přímo z hrudi.

„Neboj se, synu.“

Jan se odtrhl, srdce mu bušilo až v krku. Kaple byla prázdná. Ale na lavici před oltářem ležela kniha, otevřená na stránce, kterou nikdy předtím neviděl. *Život svatého Vojtěcha*, psáno starým písmem. Na okraji listu někdo napsal tužkou jedno slovo: „Proč?“

Jan neznal odpověď. Ale věděl, že ta kniha tam předtím nebyla.

Zavřel oči. Když je otevřel, byl již venku, před mariánským sloupenem, jehož socha Panny Maria držela dítě v náručí. Slunce se linulo mezi sloupky, ale stín, který ho doprovázel, byl hlubší než stín kamenných pilířů. Za sebou slyšel šustění roucha – jako by někdo prošel kaplí, i když tam nikdo nebyl.

Když se ohlédl, kostel stál jako vždy. Ale na schodech před ním ležela malá, staromódní svíčka. Neupálená. Jen tak, jako by ji někdo zapomněl.

Jan ji vzal. Vosk na jeho dlani už ztuhl.