Příběh: kostel svatého Vojtěcha v Jílovém u Prahy
Kostelní dveře se za ním zavřely s takovým rachotem, že se zdálo, jako by se něco uvnitř oddechlo.
Jindřich z Jílové stál na prahu, ruce zaražené do pásu, a díval se na vlastní stopy v prachu, který se vznášel ve slunečním paprsku, který se prosunul mezi kamennými deskami. Vzduch voněl po vlhké zemi a starém dřevu, jako by kostel dýchal. A možná právě tak bylo. Včera ještě byl mužem, který se směje, dnes byl jen stínem toho, kým byl.
„Ty jsi si myslel, že ti to projde?“ ozval se za ním hlas, ne zvenku, ale z hlubin kostela, jako by mu někdo vydechl do ucha. Jindřich se neotočil. Věděl, že to není nikdo z farníků. Věděl, že to není ani on sám.
„Měl jsem právo,“ zašeptal. „To, co jsem udělal… bylo pro obec. Pro Jílové.“
„Právo?“ Opět ten hlas, hluboký a jako by procházel skrze kosti. Jindřich ucítil, jak se mu ledem dotkne krku. Na hlavním oltáři hořela svíčka, její plamen se kolébal, jako by něco vtáhlo vzduch z neviditelného místa. „Právo je jako ten prach pod tvými botami. Když ho vezmeš, už ho nemáš.“
Zavřel oči. Viděl před sebou obraz – tu noc, kdy se rozhodl. Muž, který mu nabídl peníze, aby mlčel. Muž, který mu slíbil, že nikdo neublíží. A on souhlasil. Jako by mu někdo vytrhl jazyk a nahradil ho olovem.
„Proč mě to teď trápí?“ zeptal se nahlas. „Proč teď?“
„Protože teď jsi tu,“ ozval se hlas, tentokrát blíž. Jindřich otevřel oči a uviděl, že svíčka na oltáři hoří jasněji, jako by se něco v kostele probudilo. „A protože ten prach, který sis nechal na botách, je také tvůj.“
Zvedl hlavu a podíval se na kruchtu. Tam, kde stála varhanní skříň, se zdálo, že něco bliká. Jako by se v tmavém dřevě odráželo světlo, které sem nemělo být. Přistoupil blíže, srdce mu bušilo tak rychle, že mu znělo v uších. Na schodech, které vedly k varhanám, byl vytesán rok *1699*, ale pod ním, jako by někdo tam po staletích přidal další řádek, se zdálo, že se vyryla ještě jedna číslice – *1352*.
„To není možné,“ zašeptal.
„Něco je vždycky možné,“ odpověděl hlas. „Ale ty to nevidíš, protože nechceš.“
Jindřich se otočil a uviděl, že dveře jsou stále zavřené. A že na lavici uprostřed lodi leží něco, co tam před chvilkou nebylo – kniha. Stará, opotřebovaná, s vybledlým vyobrazením svatého Vojtěcha na přebalu. Když ji zvedl, ucítil, jak se mu chvějí prsty. Na první stránce bylo napsáno jeho jméno – *Jindřich z Jílové* – a pod ním datum: *dnes*.
„Kdo jsi?“ zeptal se, hlas mu zněl cizí, jako by ho někdo nahradil.
„Nikdo,“ ozvalo se. „A zároveň někdo jiný.“
Kniha se otevřela na stránce, kde bylo napsáno jen jedno slovo: *Správce*. Pod ním byl nakreslen symbol – klíč, který se točil v nekonečnu.
Jindřich zavřel knihu. Věděl, že by ji měl spálit. Ale místo toho ji přitiskl k hrudi a pocítil, jak se mu do dlaní vtírá něco studené a hladkého – jako by mu někdo dal klíč od něčeho, co ještě nezná. Kostel kolem něj ztichl. Dokonce i prach se usadil.
„Co mám dělat?“ zeptal se.
„To už víš,“ odpovědělo se. „Ale teprve když otevřeš dveře.“
Jindřich se podíval na výše zmíněné dveře. Byly stále zavřené. Ale tentokrát se mu zdálo, že se za nimi něco pohybuje.
Vzal knihu a vyšel ven. Slunce ho oslepilo, ale když si otřel oči, uviděl, že na prahu kostela leží další kniha. Tentokrát s jménem *Jindřich z Jílové* napsaným v rukopise, který vypadal, jako by ho napsal někdo, kdo už dlouho není živ.
A na první stránce bylo napsáno: *„Ty jsi tu, protože ještě není pozdě.“*