Příběh: Kostel svatých Andělů Strážných (Kostelec nad Černými lesy)
„Kde jsi to schoval, ty zloději?!“
Křik rozšeplal ticho náměstí Smiřických. Matěj vrazil do těžkých dveří kostela, aby unikl pohledům rozhněvaného davu. V kapse mu pálila těžká zlatá křížová přívěs, kterou před hodinou vykradl z domů bohatého obchodníka. Dýchal ztěžka, v plicích měl prach a pach starého dřeva. Vstoupil do chladného stínu lodi a s prudkým pohybem zatnul dveře za sebou.
Ticho uvnitř bylo husté jako mléko. Matěj se opřel o studený kámen stěny a zavřel oči. Srdce mu tlouklo až v krku. V prostorách kostela, který nechala vybudovat kněžna Toskánská, vládla zvláštní, tíživá klidnost. Podíval se vzhůru na klenbu, kde se v trojúhelníkových výsečích nad okny líně pohyboval prach v paprscích světla. Vzduch voněl po vosku, starém papíru a vlhkosti, která stoupala ze základů hluboko do země.
Vytáhl ukradenou věc. Zlato v tlumeném světle interiorsu nevypadalo tak oslnivě jako venku na slunci. Vypadalo spíše jako okov. Matěj se rozhlédl po prázdném prostoru. Pilastry se tyčily kolem něj jako němí svědkové jeho viny. Chtěl jen chvíli počkat, až se hněv lidí zklidní, a pak zmizet v hustých černých lesích, které obklopovaly městečko.
Najednou mu bylo, že není sám. Nebylo to pocit z viděného člověka, ale spíše náhlý pád teploty, který mu zvedl husí kůži na předloktí. Uprostřed lodi se rozlilo světlo, které nepřicházelo z žádného z oken. Byl to jemný, stříbřitý záblesk, který se vlnil v prostoru jako dým z kadidlnice. Matěj ztuhl. Světlo se začalo hýbat k němu, pomalu a s neznámým rytmem, až se zastavilo těsně před jeho tváří.
V ten moment nezaslechl slova, ale pocit. Byl to tlak na hrudi, jako by ho někdo neviditelnou rukou přitlačil k zemi. Před očima se mu rozprostřela cesta, kterou přišel, a viděl tvář ženy, které ten kříž ukradl. Viděl její slzy, její zoufalý pohled na prázdné místo v šperkovnici. V tom stříbrném světle nebyla žádná nenávist, jen nesmírná, hluboká prázdnota, kterou on sám svou chamtivostí vytvořil.
Matějovy prsty se začaly třást. Kříž v dlani najednou vážil jako celý kostel. Chtěl ho odhodit, ale ruka mu neposlechla. Pak se stalo něco, co nedávalo smysl. Z ticha se ozval zvuk, připomínající šelest tisíce křídel. Nebyl to hluk, ale jemná vibrace, která mu procházela kostmi. Cítil, jak ho obklopuje neviditelná ochrana, která ho zároveň soudila a zároveň mu nabízela východ.
„Odpusť mi,“ vydechl do prázdného prostoru. Hlas se mu zlomil.
Vteřinu poté světlo zmizelo. Zůstala jen šedá poludnice a prach tančící v paprscích. Matějle zůstal v ruce kříž, ale už v něm neviděl bohatství. Viděl v něm zátěž, která ho táhla k zemi. Bez přemýšlení se otočil a vyběhl zpět na náměstí. Dav byl stále tam, ale on už nebyl tím zběhem, který v nich hledal úkryt.
Když kříž vrátil majitelce, neřekl ani slovo. Jen sklonil hlavu a odešel zpět k východní straně náměstí. Zastavil se u místa, kde stál Mariánský sloup, a dlouho se díval na sochy, které tam v té době ještě bděly nad městem. Cítil, že něco v něm zůstalo navždy změněno, že v tom chladném prostoru lodi nechal kousek své staré identity.
Dnes už sloup před kostelem není, sochy odcestovaly jinam, ale tichý šelest křídel v lodi slyší občas i ti, kteří do svatyně vstupují s těžkým srdcem.