Příběh: Kostel svatých Petra a Pavla (Lichnov)

Když se Matěj Vávra dotkl dveří, byly studené jako hrob.

Ne že by je někdo zamykal. Dřevo bylo suché, prasklé, ale jeho prsty se mu zadrhly v zámečku, jako by se bránily vstupu. Za ním se rozléhalo ticho, které se nedalo pojmenovat—ne jako ticho v lese, ne jako v prázdném domě. Bylo to ticho, které pohlcuje dech. Vzduch uvnitř voněl po vosku a něčím starším, co se nedalo rozpoznat, jako by ho nosil s sebou každý kámen.

Matěj se otočil. Za ním stála vesnice Lichnov, rozptýlená mezi svahy, kde se kouř z komínů vinul k obloze jako modré nitě. Ale uvnitř kostela—uvnitř—se nic nehýbalo. Ani vítr nedonutil listí za oknem šustit. Jen stín padal přes dlažbu, dlouhý a nepřirozeně rovný, jako by ho někdo namaloval.

„Pánové, už to nemůžu déle nosit,“ pronesl nahlas, i když nikdo neodpovídal. Jeho slova se ztratila ve výšce, kde se strop ztrácel v temnotě. Matěj byl knihtiskař z Příbora, muž, který věřil v písmena, v přesné řádky, v to, že slovo má váhu. Ale teď, když se ocitl před tímto oltářem, chtěl věřit v něco jiného. V něco, co by mu odpustilo.

Na hlavním oltáři hořela svíčka, jen jedna, a její plamen se rozkládal do výšky jako kapka roztaveného stříbra. Matěj se přiblížil, až mu teplo lízalo tvář. Zvedl ruce—ne ke kříži, nýbrž k malbě nad oltářem, kde svatozář obklopoval postavu Pána s prodlouženou rukou, jako by čekal. *„Proč právě já?“*, myslel si. *„Proč teď?“*

Vtom se mu zdálo, že někdo za ním zakašlal.

Otočil se ostře. Nikdo tam nebyl. Ale v okamžiku, kdy se podíval zpět, plamen svíčky zhasl. Bez dechu, bez větru. Jako by ho někdo vyfoukl.

Matěj se chytil opěradla lavice. *„Kdo je tu?“*

Odpověď přišla z kazatelny. Nebyla to slova, ale zvuk—hluboký, jako by pronikal z dřeva samotného. *„Ty víš, že ne.“*

Srdce mu bušilo do krku. *„Kdo mluví?“*

„Ten, kdo ti nedovolí odejít,“ ozvalo se. *„Až dokud neřekneš pravdu.“*

Matěj se rozhlédl po sochách. Na bočním oltáři stála Panna Marie, tvář skloněná, jako by poslouchala. *„Co chcete?“*

„To, co chceš ty,“ přišla odpověď. *„Ale ty se bojíš.“*

Vtom si uvědomil, že drží v ruce klíč. Ten, který mu před hodinou ukradl farářův synovec, když ho Matěj odmítl pomoci s podvodným obchodem. *„Neměl jsem na výběr,“ zašeptal. *„Měl bych být na ulici. Bez práce. Bez jídla.“*

„A teď?“ zeptala se kazatelna.

Matěj se podíval na svíčku. Byla opět zapálená. *„Teď… teď nevíte, co s tím dělat.“*

„Vím,“ řekl hlas. *„Ale ty ne.“*

Zazvonil zvonek. Matěj se napřímil—venku stála farářova manželka, s klíčem v ruce. *„Pánové, už je pozdě. Musíte jít.“*

Když Matěj vykročil ven, vzduch byl náhle těžký, jako by ho něco drželo. Na prahu se otočil. V kostele hořelo světlo, ale dveře byly zavřené. A když se podíval nahoru, viděl na věži hodiny—ukazovaly přesně půlnoc. Přestože venku bylo jasno a slunce ještě nešlo.

Když se Matěj probudil druhý den, ležel na lavici v kostele. Klíč byl pryč. A v jeho kapse ležela mincovna, kterou nikdy nedostal—dar od faráře, který mu řekl: *„Některé hříchy se odpuštějí, když je člověk dostatečně vyděšený.“*

Matěj se nikdy nevrátil do Lichnova. Ale každý rok, když se blížil podzim, cítí, jak se mu zvedá kůži na zádech, když projde kolem kostela svatých Petra a Pavla. Někdy, když je uvnitř sám, slyší, jak muše šustí v kazatelně—i když je venku zima. A vždycky, když se podívá na hlavní oltář, tam hoří dvě svíčky.